Blázen. Ale v tom dobrém slova smyslu. Fotbal ho úplně pohltil. Není divu, že i ve svých šestačtyřiceti letech stále hraje. V současné době za Přelovice, účastníka pardubického okresního přeboru. Dotáhl to maximálně do krajského přeboru. Zato ve své kariéře fanouška vyhrál Ligu mistrů, respektive jihoamerický Pohár osvoboditelů. Miloslav Urbanec je obdivovatelem argentinského fotbalu, konkrétně Boca Juniors. Na svém pozemku v Bukovce si zbudoval zmenšeninu hřiště La Bombonera se sochou Maradony v nadživotní velikosti.

Kdy jste se rozhodl k cestě do Argentiny, abyste na vlastní kůži poznal, jak tam chutná fotbal?
Dostal jsem se tam s jednou kapelou při jihoamerickém turné. A v každé zemi, kde jsem, tak chodím na fotbaly, protože fotbal se stal nedílnou součástí mého života. Já tu hru maximálně miluji. Tuším, že to bylo v roce 2007, kdy jsem přicestoval do Argentiny poprvé.

Člověk přicestuje do cizí země, jací jsou Argentinci lidé?
Přivítali nás velice vřele. Týden jsme bydleli u organizátora. Nikdo z jeho rodiny neuměl anglicky a my pár slov španělsky. Měli jsme se tam úplně fantasticky. Všechno, co nám viděli na očích, to nám dali. V Argentině všude dělají steaky. Já jim nemohl za boha vysvětlit, že jako vegan maso nejím, aniž bych je chtěl nějak urazit. Pro ně to byl šok, že budu na zelenině, když jsem dorazil z takové dálky.

Argentina je fotbalovým národem. Jak ocenili to, že „týpek“ z malého státu uprostřed Evropy fandí jejich zemi?
Když zjistili, že celé ty roky fandím Argentině a mám rád Boca Juniors, tak mi okamžitě sehnali lístky na její zápas. Tak jsme vyrazili. Já, můj kámoš Pocho, jeho syn, a kámoš z Čech, Jarda. Jednalo se o utkání Estudiantes vs. Boca Juniors. Tedy hráči Verón vs. Riquelme. Byl to doslova epický souboj.

Můžete popsat, jak to vypadá v Argentině před takovým duelem?
Už jen dostat se na stadion byla čirá šílenost. Diváci museli projít několika stanovišti security, kde byli důkladně prohledáváni. Jenže do zápasu zbývalo pár minut, takže fanoušci ztratili trpělivost. Rozebrali plot z pletiva, který byl asi pět set metrů od stadionu. Okamžitě tam vtrhli. My se tam hnali taky a s námi policie na koních. Byli jsme poslední, kteří se vmáčkli dovnitř, za námi to zavřel policejní hřebec. Jarda byl strašně vyděšený a říkal: Já chtěl jen jít na fotbal (smích)

A co atmosféra uvnitř?
Něco nepopsatelného: chorály, každý tým přišel z jiné strany stadionu, to jsem do té doby nikde neviděl. Hráči se potkali až uprostřed. Byla znát ta obrovská rivalita. Polovině staďáku vládly červenobílé barvy Estudiantes, druhá půlka patřila fanouškům modrožluté Boca Juniors. Můj tým venku vyhrál 3:0 a Juan Román Riquelme si všechny vodil za sebou jak housata. Nádhera!

Kde se u vás vůbec vzal vztah k Boca Juniors?
V každé zemi mám oblíbený klub. Vesměs ten, který se prezentuje technickým fotbalem. Dříve jsem měl rád Platiniho a Bonieka, takže jsem fandil Juventusu. Třeba v Anglii fandím Arsenalu, ve Španělsku vždycky musíš fandit Barceloně. Nemůžeš přeci fandit nějakým milionářům z Realu. V Argentině to byla, je a bude vždycky Boca Juniors. Vlastně si myslím, že to bylo kvůli Maradonovi, který v klubu působil. Když přestupoval do Barcelony, tak každý věděl odkud do Evropy nejdražší fotbalista světa přichází. Už tenkrát jsem věděl, že se jedná o extra klub.

Jak jste do té doby sháněl informace o Boca Juniors?
No za komunistů to bylo nemyslitelné. To se možná v Gólu nebo Sportu objevil sem tam nějaký výsledek. Všechno se to rozjelo až se začátkem internetu. Když přijdete s Argentinci do kontaktu, tak každý ví, co je Boca Juniors. To samé v západním světě, který nebyl informačně izolován jako naše země za minulého režimu. Jak ale získáte kamarády v Argentině, tak ti vás doslova zaplaví informacemi. Vědí úplně všechno.

Co třeba?
Kde a který hráč bydlí, v jakém hotelu jsou ubytování. Takže, když jsme jezdili na jejich zápasy, zastavili jsme se u hotelu. No a ono mě předběhlo deset tisíc Argentinců. To je u nás něco nepředstavitelného. Člověk to nasaje a říká si, že to přesahuje veškerá očekávání, která kolem fotbalu mohou být. Samozřejmě, že jsou na světě skvělé kluby, určitě i lepší fotbalisti. Mám je rád, ale Boca je úplně někde jinde. V Argentině nejsou jenom fantastičtí fotbalisté, ale také nejlepší fanoušci na celém světě.

Boca Juniors jste si tedy oblíbil definitivně až po zkušenostech na místě v Argentině?
Přesně tak. Jak jsem tam byl, tak jsem pochopil, že je to úplně mimo naše evropské chápání. Díky těm fanouškům, kteří jsou neuvěřitelně vášniví. Například stará paní chodila do obchodu na nákupy v dresu Boca Juniors. To bych chtěl vidět u nás, jak jde babička do krámu ve slávistickém dresu. To, co ten klub znamená pro Argentince, to jsem si pak několikrát ověřil. Třeba, když jsem se tam po letech vrátil a navštívil jsem zápas Boca Juniors s jejím největším rivalem z River Plate.

Kolikrát jste navštívil Argentinu?
Byl jsem tam dvakrát. Naposledy jsem tam pobýval před dvěma roky, kdy se hrálo to slavné superfinále Copa Libertadores, což je obdoba evropské Ligy mistrů. Hrálo se na dva zápasy a soupeřem Boca Juniors byl River Plate. Poprvé v dějinách za těch skoro šedesát let se dva nejlepší argentinské kluby dostaly spolu do finále. Tak jsem si řekl, tam musím jet. Zjistil jsem, že pro pracovní zaneprázdnění prošvihnu domácí zápas na Bombonera. S dětmi jsem doma alespoň naladili přenos přes nějaké šílené satelity. Nakonec jsme ten zápas sledovali a skončil 2:2. Byl to fantastický souboj, oba týmy chtěly vyhrát až do poslední minuty.

Odveta se měla konat za čtrnáct dní. Objevila se dostatečná dlouhá doba na sehnání letenky do Buenos Aires a vstupenky na zápas?
Letenka bylo to nejlehčí. Velký zádrhel představoval lístek na utkání. V Argentině už pět let nemohou hostující fanoušci na zápasy domácího týmu. Takže jsem nemohl na River Plate jako fanda Boca Juniors. Lístek mně nakonec sehnali kluci z mexické kapely Molotov, kterou má rád i bývalý argentinský prezident. Dal jsem za něj i dost peněz, dva a půl tisíce dolarů.

Takže jste dres Boca Juniors nechal raději doma?
Jasně. To by mě zabili (směje se). Šel jsem na zápas v metalovém tričku. Nemohl jsem fandit Boca Juniors nijak otevřeně. Nakonec jsem byl rád, že se nakonec nehrálo. Protože co bych dělal, kdyby dala Boca gól? To bych se asi neudržel.

Jak to vypadalo na River Plate?
Čekalo na mě pět různých kontrol, abych nic nepronesl. Všude mě šacovali. Ale moji argentinští kamarádi se o mě starali jako o dítě. Doslova mě drželi za ruku, aby se mi nic nestalo a dovedli mě až ke stadiónu. Naštěstí tam byl ještě jeden fanoušek Boca v přestrojení. Radil, kterým vchodem jít. Přes esemesky nám posílal, kudy postupovat. Měl jsem vstupenku samozřejmě na úplně cizí jméno a dost jsem se bál, že se tam nedostanu. V televizi strašili, že budou kontrolovat občanky. Tak jsem měl ve španělštině připravenou větu: Prosím vás, tohle je můj životní sen, nechte mě jít dovnitř. První hodinu skutečně průkazy totožnosti kontrolovali. Jenže pak už nebyla šance.

Jak to?
Přicházíme ke stadiónu a najednou se vyřítili fanoušci. Za nimi s pendreky policajti. Domácí fanoušci, kteří se tam nedostali, začali přeskakovat turnikety. Můj kámoš, který neměl lístek, to zkusil také a opravdu se dovnitř dostal!!! Fanoušci, co už byli uvnitř házeli na policajty pet láhve, no bylo to jak nějaká pouliční válka. V televizi jsem druhý den viděl, že policie do lidí i střílela nějaké gumové projektily! Přestože jsem lístek měl, tak mě strhla lavina. Ukazoval jsem lístek, což pro ně bylo nejdůležitější. Další komplikace se objevila i u skeneru. Přiložil jsem vstupenku na čtecí zařízení a ono nic. Já jsem se úplně opotil. Naštěstí kořen vzal lístek, dal ho na vedlejší skener a tam to píplo. Ani jsem nevěděl, jestli jsem si koupil falešný lístek nebo ne.

Co se dělo na stadionu?
Monumental je obrovský stadion, tam se vejde sedmdesát tisíc lidí. Jak jinak šílených fanoušků. Ani jsem nepípl, dvě hodiny jsem na nikoho nepromluvil, abych se neprozradil. Všude dělobuchy, dvě hodiny před zápasem. Vylezl jsem na horní tribunu a všude kolem lidi. Uprostřed bylo volno, tak jsem si tam stoupl. Později jsem zjistil, že to je flek největších ultras, kteří chodí pět minut před začátkem zápasu. Ve smyslu: tohle místo je naše a nikdo nám ho nevezme. Já idiot. Tak jsem se zdekoval a chodil po stadionu.

Proč se odvetné finále nakonec neuskutečnilo?
Fanoušci soupeře napadli autobus Boca Juniors, při příjezdu na stadion. Boca Juniors vyjela ve svém autobuse. Mimochodem nechápu, jak si můžou v tak fanatické zemi nechat oblepit autobus klubovými plakáty a pak jet na zápas do nepřátelského prostředí. I když. Jejich hrdost a vše kolem klubu je mimo naše chápání.

Jak jste to zjistil?
Najednou začali balit červený koberec připravený pro příchod hráčů a odnesli pohár. Spadla internetová i mobilní síť, tak jsem volal do Čech synovi, který mi oznámil, že se začátek zpozdí. Pořadatelé na stadionu uklidňovali lidi, rozhodně jim nemohli říct, že se nebude hrát, to by zbořili stadion. Říkali, ať počkají hodinu, že se to bude řešit. Pak jsem zjistil, že byl rozbitý celý autobus. Kámoši mi hned naposílali videa. Fanoušci soupeře házeli na autobus láhve od piva a kameny. Kapitán Boca Juniors Peréz měl sklo v očích a zranili ještě nějakého mladého kluka z týmu, takže Boca už nechtěla na River Plate hrát. I když se původně dohodlo, že se bude hrát následující den. Chtěli titul, a tak navrhovali kontumaci.

Jak se ta válka nakonec vyřešila?
Odvetné finále Poháru Osvoboditelů se hrálo za tři týdny v Madridu na Santiago Bernabeu.

Byl jste tam?
No jasně. Dokonce jsme přes ty samé lidi sehnali dva luxusní lístky od Realu Madrid. Mohl jsem vzít i nejstaršího syna. Seděli jsme pět metrů od hřiště. Prakticky jsme mohli chytit hráče za ruku. Dorazili fanoušci z Argentiny, kteří s sebou brali vnuky. Ti prý jet museli. Slyšel jsme o lidech, co třeba prodali auto, aby mohli na ten zápas dorazit. Spousta Argentinců žije ve Španělsku, tak možná proto se hrálo tam. Potkávali jsme v obchodech fanoušky Boca a oni nám vyprávěli příběhy. Že sehnat lístek byl takřka nadlidský úkol. Protože jen dvacet tisíc vstupenek obstaral klub pro fan club a to bylo vše. Oba tábory dorazily do Španělska, u stadionu si vytvořily vlastní městečka a fan zóny. Postavili podium. Hrálo se v devět večer, ale od dvanácti jely chorály a zábavný program. Syn, když to viděl, tak štěstím brečel. Já už na to byl zvyklý.

Boca ale nakonec prohrála.
Ano, ale vedli jsme 1:0, když dal Pipa Benedetto nádherný gól. Hráli jsme výborně, ovšem pak River Plate vyměnilo pár hráčů. Přišel tam kořen, který hrál fantasticky a oni vyrovnali. V základní hrací době to skončilo 1:1. Utkání ovlivnilo vyloučení našeho hráče v prodloužení. Přitom čistě vypíchl balon. V oslabení už to potom nešlo. Dostali jsme gól. V posledních deseti minutách prodloužení stál náš gólman někde mezi půlkou a jejich vápnem. Boca se fanaticky hnala za vyrovnáním, to jsem nikdy neviděl. Čistý šílenství a skutečný vabank. No a pak jsme dostali gól, kdy jejich hráč běžel snad šedesát metrů sám na prázdnou bránu. Bylo nám do breku…

Jak na otevřený trénink Boca Juniors? Ploty přelézt, podlézt a turnikety přeskočit!

Zážitek na celý život. Po tréninku? Ano, i to je možné. Ne však v České republice. I kdyby se nakrásně otevřel veřejnosti, tak na něj stejně nikdo nepřijde. Proto vyprávění Miloslava Urbance, jak to chodí v Argentině, zní jak z jiného fotbalového světa…

Od argentinského kamaráda jsem se dozvěděl, že Boca má poprvé v historii na La Bombonera otevřený trénink pro veřejnost. A prý, že tam musím zavítat. Hned jsme se dohodli, že tam půjdeme. Trénink měl být od šesti odpoledne, tak jsem mu navrhl, že tam stačí být na pátou, takže vyjdeme ve čtyři. A najednou koukáme v televizi, že se před stadionem řadí lidi. La Bombonera má oficiální kapacitu padesát čtyři tisíc. Na normální zápas se tam člověk nikdy nedostane. To byl i můj případ. Do té doby jsem si tam byl dvakrát prohlédnout si trávník nebo se zastavil v muzeu. Není divu, že tam fanoušci stáli od pravého poledne a čekali na tenhle trénink před finálovou odvetou. Nakonec jsme zjistili, že to bude půlhodinový trénink. Lidi stáli ve frontách a v televizi šel speciální program jenom k tomu finále. Odpočítávalo se osmačtyřicet hodin do výkopu. Na obrazovce se střídali různí odborníci, třeba půl hodiny mluvil kardiochirurg, který vysvětloval, co dělat, když vás postihne srdeční slabost během zápasu!

STADION PRASKAL VE ŠVECH

Ti fanoušci Boky se tam řadili a měli s sebou malé děti, klidně i kojence. A stáli tam třeba i šest hodin. Šílenost. Kámoš mě vyzvedl u hotelu asi tři hodiny před tréninkem. Přijížděli jsme k Bomboneře a ona nebyla vidět. Je to obrovský stadion, který se nachází v chudší čtvrti a vždy je vidět už z dálky. A teď nic. Říkali jsme si, kde je. No a pak jsme zjistili, že je úplně obsypán lidmi. V tříkilometrových frontách v patnácti řadách. Dvě hodiny před tréninkem začali pouštět lidi dovnitř. Pomalu jsme se šourali ke stadionu a viděli jsme, že už i na nejvrchnějším ochozu stadionu sedí lidi. Policisté nám oznámili, že je plno a že už se tam nedostane. Kámoš prohlásil: „V žádném případě, tam se vejdeš“. Přelezli jsme dva ploty, další dva jsme podlezli a sprintovali ke stadionu. Tam stáli týpci u turniketů a on se jich zeptal, jestli se tam ještě my dva vejdeme. A než stačili odpovědět, že je narváno, tak jsme přeskočili turnikety a vyběhli na stadion. Nekecám, byl našlapaný k prasknutí. Padesát tisíc lidí a dalších dvacet tisíc se tam vůbec nedostalo. Čekali před stadionem, policajti je tam hlídali s pendreky. Pouštěli dál akorát děti.

HVĚZDY PŘIŠLY AŽ K NÁM

Přišli jsme tam a fanoušci spustili chorály, létali dělobuchy a nejšílenější fanoušci Jugador 12, což znamená dvanáctý hráč, lezli po obrovské síti, co je za bránou. Kdyby spadli, tak někoho zabijí. Všude kolem hřiště policajti, přesto jim proklouzl na hřiště fanoušek. No a ochranka ho začala pendreky řezat hlava nehlava. Přiběhl k nim kapitán Carlos Tevéz, který se vrátil do Boky z evropských angažmá. Vytrhl jim toho fanouška a lidi šíleli. A volali: „Ty jsi náš hrdina!“ a on si sundal mikinu a dal mu ji. Ten kluk se rozbrečel jako želva a Carlos ho raději odvedl do bezpečí. Potom vyběhli hráči Boca a ten řev musel být slyšet až v Brazílii. Začali si jenom dávat balon, pak si zahráli na dvě brány. Při každém gólu to hřmělo, jako kdyby Argentina vyhrála mistrovství světa.

Po tréninku hráči obešli stadion a zastavili se u dvanáctky, kde jsme zrovna byli i my. Zůstali tam a fanoušci je bouřlivým aplausem vyprovodili na to finále. Měl jsem husí kůži a slzy dojetí v očích. Kdo tam nebyl, tak tu jejich vášeň nikdy nepochopí.

Když skončil trénink, chtěli jsme se dostat do centra. Nemyslitelné. Autobusy nezastavovaly, protože se řidiči báli chuligánů. Taxíky, Uber, které tam běžně fungují, nám také nechtěly zastavit. Takže jsme museli jít od Bombonery do centra zhruba šest kilometrů pěšky. Cesta vedla kolem prezidentského paláce, tak jsme se tam u něj zastavili. Přišel jsem do hotelu a v televizi stále řeč o finále. Nechápu, jak ti hráči mohou hrát pod tak obrovským tlakem.