Kliknutím zvětšíte
Dlouho s kapitánskou páskou šéfoval obraně Votroků. Bylo na něj spolehnutí na hřišti i v kabině. Radim Wozniak oblékal černobílý dres čtyři a půl sezony. I proto na tohle angažmá vzpomíná rád a jenom v dobrém. ,,Šel jsem do Hradce z Banské Bystrice, kde se každý neúspěch sypal na české hlavy. Bylo to pro mě vysvobození. Našel jsem tady skvělé zázemí, partu a fotbalové vzkříšení. Zpočátku na nás chodilo pár stovek lidí, když jsem odcházel, byly to velké návštěvy. Toho si cením nejvíce,“ říká dvaačtyřicetiletý matador.
Co dnes děláte?
Obchodního zástupce v jednom vinařství u nás na Ostravsku. Vyřizuji objednávky, chystám věci na rozvoz. Baví mě to, tahle práce je flexibilní. Jsem hodně na telefonu. V kanceláři i ve skladu jsem sám, takže ani nemusím nosit roušku.
Dění kolem pandemie koronaviru určitě bedlivě sledujete. Máte dvě děti. Jak prožíváte tuhle neobvyklou dobu coby rodič?
Musím to zaklepat. Zvládáme to velmi dobře. Děti naštěstí nemají se školou žádný velký problém, jde jim to dobře do hlavy.
Pojďme k fotbalu. Ve dvaačtyřiceti letech jste donedávna nastupoval za divizní Frýdlant nad Ostravicí. Byl jste do přerušení soutěže kondičně stále fit? Stíhal jste?
Kupodivu ano. Ale měl jsem velké úlevy v tréninku díky mému dobrému kamarádovi a trenérovi v jedné osobě Martinovi Šrámkovi. Pravé koleno je po sedmi operacích zhuntované, takže při větších zátěžích bolí. Troufnu si tvrdit, že jsem byl docela platným členem kádru. I kluci mě přemlouvali, abych ještě nekončil. Bavilo mě to. Bohužel se to utlo. Všechno teď zvažuju. Divize je poměrně vysoká soutěž. Jenže nahánět mladíky z rezervních týmů Opavy, Karviné nebo Třince už není v mém věku jen tak. A ke všemu to koleno…
Kdy padne rozhodnutí?
Už asi padlo. S fotbalem nekončím, ale půjdu níž. Někam na okresní bázi. Možností mám dost. Uvidí se. Hlavně musím oprášit chuť v hlavě.
Ta vám při angažmá v Hradci nechyběla, že? Byl jste tu téměř pět sezon…
Nikdy by mě nenapadlo, že v Hradci vydržím tak dlouho. Klapalo to. Výplaty se nezpožďovaly jako jinde, člověk se mohl soustředit jenom na fotbal. Kádr se postupně stabilizoval, postoupili jsme do ligy a i v ní hráli důstojnou roli. Moc mě to tehdy bavilo.
Slavné vítězství nad Spartou 2:1 hned v prvním kole sezony 2010/11 se vám jistě často vybaví…
Určitě. Jirka Lindr mi nedávno poslal odkaz na tenhle povedený zápas. Znovu mě z toho mrazilo, měl jsem husí kůži. Byli jsme nováček a předvedenou hrou Spartu zaskočili. Krásná vzpomínka.
I tříhlaví diváci, jak vtipně glosoval tehdejší vysokou návštěvu trenér Václav Kotal, si přišli na své…
Jestli si to dobře vybavuji, byla povolená kapacita 6000 míst. Na Malšáku se jich ale tísnilo mnohem, mnohem víc. Při takových zápasech člověk zjistí, že ten fotbal a dřina na trénincích stojí za to. Na Spartu mám celkově dobré vzpomínky. Taky na Bazalech, když jsem hrál za Baník, jsme ji porazili 2:0. Já nastoupil coby mladík v lize teprve podruhé. Uhlídali jsme Lokvence i Rosického.
Co vůbec stálo za postupovou sezonou? Hradec se do té doby o návrat mezi elitu poměrně dlouho marně pokoušel…
Jednoznačně osoba trenéra Kotala. Byl fakt přísný. Nehorázně dbal na fyzičku a dodržování taktiky, ale měli jsme i určitou volnost. A táhli za jeden provaz. Zdobila nás skromnost a parta. Když se někam šlo, tak jsme šli všichni. Klidně i opékat párky (směje se). Na hřišti to taky šlapalo. Tříobráncový systém jsme měli propracovaný do detailu, soupeřům se na nás špatně hrálo.
Václav Kotal teď vede Spartu, půjde pod ním konečně nahoru?
To nedokážu říct. V Hradci měl tým bez hvězd, žrali jsme trávu. Ve Spartě to je jiné. Musí hvězdy o své filozofii přesvědčit. Pozitivní náznaky už tam po jeho příchodu byly. My jsme si to taky museli zažít. Ve druhé lize tam bylo hodně remíz, až v další sezoně jsme to začali válcovat a postoupili. Chvíli prostě trvá než si všechno sedne.
V čem je kouzlo tohoto trenéra?
Ví, co chce. Dokáže to vysvětlit. V Hradci měl navíc k ruce coby asistenty bývalé výborné hráče Michala Šmardu a Karla Podhajského. Prostě srdcaře. Občas si s námi i zahrál. Uměl přihrát, postavit se i zakončit. Bylo vidět, že má něco odkopáno.
Báli jste se s ním chodit do soubojů?
(směje se) Jednou ho ve skluzu nechtěně přejel Pavel Černý, tak ho seřval. Jinak tam ale ohleduplnost samozřejmě byla, šlo přeci jen už o staršího pána. I když byl konec mezi námi trochu smutný, byl to jeden z nejlepších trenérů, co jsem zažil.
V černobílém dresu jste zažil i chvilky strachu, v sezoně 2008/09 se Hradec ve druhé lize jen tak tak zachránil…
Coby kapitán jsem byl pojítkem mezi kabinou, trenéry i vedením. V sílu mužstva jsem vždycky věřil, protože jsem viděl, co kluci předvádí na tréninku. Bylo to jen o hlavě. Tehdy se dělaly různé rozbory a nám bylo u videa všechno vytýkáno. To je špatně. Musí se i chválit. Více by se měly ukazovat pozitivní věci. Kritika může být, ale s mírou. Jinak si přestanete v zápase věřit, a to byl náš případ. Pak se vyměnil trenér a začalo to zase jít.
V kabině jste seděl s výbornými hráči. Možno vzpomenout Pilaře, Fischera, Poděbradského, P. Dvořáka, P. Černého či gólmana Lindra. Jste stále v kontaktu?
Hlavně s Lindrosem a Poděbradkou. Měl jsem dokonce do Hradce přijet na nějakou exhibici, ale časově mi to nevyšlo. Voláme si. Doufám, že se brzy zase uvidíme. Musím vzít i rodinu. Vždyť obě moje děti jsou vlastně Hradečáci. Syn se tu narodil, dcera byla na cestě…
Zažil jste tu trenéry Klusáčka, Maluru, Machalu a Kotala. Který vám byl nejblíže?
Hodně mi přirostl k srdci Luděk Klusáček. Jako jeden z mála dokázal brát hráče jako partnery. Ptal se vás na názor, vyslechl vás, když jste měl trable. Po příchodu z Banské Bystrice mě dostal hned první větou. Před přípravným zápasem mi řekl: ,,Wozi, dnes nám nic dokazovat nemusíš, my víme, co v tobě je.“ Ihned jsem ucítil jistotu a klid. Nabil mě tím. Bylo to jako bych přišel z pekla do ráje.
Sledujete počínání Votroků i nyní ve druhé lize?
Jasně. Váže se k tomu i pěkný zážitek. Bydlím v Ostravě. Před rokem jsem se byl na kluky podívat, když hráli ve Vítkovicích. Během první půle najednou začali hradečtí fanoušci vyvolávat moje jméno. Byl jsem naměkko, zahřálo to u srdce. Šlo o nádherné pohlazení mužského ega. Moc jim za všechno děkuji. Hradec jinak samozřejmě sleduju. Když vidím nějaký televizní přenos, je mi smutno. Samozřejmě ze stadionu. Táhne se to už strašně dlouho. Kde je problém, ví asi jen bůh.
Přišel v gumotextilkách, Baníkovci čuměli
Málokdo ví, že Radim Wozniak začal s fotbalem až v deseti letech. Jeho domovským klubem se stala Lokomotiva Ostrava. Důvod byl prostý. Hrál za ni jeho otec. ,,Když táta končil, vzal žáky kvůli mně. Problém byl, že jsme měli jen jedno mládežnické mužstvo. Takže jsem coby desetiletý začal nastupovat i se čtrnáctiletými spoluhráči. Někteří už měli i vousy,“ směje se při vzpomínce Wozniak. Na škvárovém hřišti toho odehrál mraky a protože byl šikovný, brzy naskočil do týmu dospělých ve druhé nejnižší soutěži. ,,Od patnácti jsem pravidelně nastupoval v základní sestavě. Mezi dospělými to byla škola života. Do budoucna mi to hodně pomohlo.“ V sedmnácti si ho totiž vytáhli na dvoutýdenní zkoušku funkcionáři Baníku. ,,Byl to šok. Pamatuju si to jako dneska. Přišel jsem do kabiny v gumotextilních kopačkách. Všichni na mě čuměli a v duchu si říkali: Co to jako je? Seděli tam takoví borci jako Libor Sionko nebo Marcel Lička. A mezi nimi já. Měl jsem se předvést a vyšlo to.“
Později si zahrál ligu s ikonami jakými byly třeba Milan Baroš či Marek Jankulovski. ,,Už tehdy bylo vidět, že jsou někde jinde než my ostatní. V brzkém věku odešli do zahraničí, tvrdě dřeli a vykopali se v pořádné hvězdy. Baník na ně musí být hrdý.“
Jméno Wozniak se ve slavném ostravském klubu možná brzy znovu objeví. V Radimových šlépějích kráčí jedenáctiletý syn Tomáš. ,,Je hráčem Odry Petřkovice. Chtěl jsem, aby v žákovském věku hrál a ne někde vysedával na lavičce. Všimli si ho z Baníku, tak uvidíme, jak to dopadne.“
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
