Posuďte sami. V šestnácti letech se mu upsal jako velký talent. Tehdy v roce 1999 se rozešel se Slavií, z čehož bylo slušné haló. Není divu, Trojan byl reprezentant. „Bylo to blbý,“ přiznává po letech. „Já bych nikdy neodcházel, ale nabídka nebyla taková, jak jsem si představoval,“ vysvětlí. O co šlo?

Trojan pochází z Třebíče, odkud přišel do Prahy ve čtrnácti. Za fotbalem. „Všechno platili naši,“ vzpomíná. „Pak jsem měl přijmout smlouvu, jaké tehdy bývaly,“ dodává. Ano, konec devadesátých let byl časem takřka nevolnických kontraktů. Mladí hráči podepisovali klidně na deset let a za pár korun. „Třeba za dva tisíce,“ líčí.

Proto vyslyšel výzvu z Německa. Tady se tedy s modrou barvou potkal poprvé. „Byl to skok. Telefony ještě pořádně nebyly, internet také ne a já neuměl ani slovo německy,“ vybaví si. „Musel jsem to zvládnout.“

Troufalá ambice

Bydlel na internátu hned vedle stadionu. Kopal za tým osmnáctiletých, jako cizinec nemohl hrát za mladší kategorii. Potkával se s hvězdami a to i českými. V Schalke váleli Jiří Němec s Radoslavem Látalem.

Postupně se prosazoval, ve druhé sezoně už trénoval s prvním mužstvem. „Vysnil jsem si, že jednou budu hrát za Schalke Bundesligu,“ prozradí logickou (ale jak asi tušíte i troufalou) ambici. Schalke patřilo do absolutní špičky. „Mělo hodně peněz. Samá hvězda. Kdo nebyl v reprezentačním áčku, nehrál,“ popisuje.

Přesto prorazil. V devatenácti naskočil poprvé, za dva roky v kádru zvládl jedenáct utkání. Zapsal i jednu velkou trofej, v roce 2002 byl u triumfu v německém poháru. „Ve druhé sezoně nás vedl slavný Jupp Henyckes. To byla velká škola. Dal mi šance, ale stejně jsme se potom dohodli, že bude lepší odejít. Hrát za Schalke je pěkné, zažil jsem otevření nové arény, ale budoucnost to nemělo. Byl jsem moc mladý na to, abych se prosadil víc,“ přiznává.

Otázka v létě 2004 zněla: Kam dál? Přilétlo laso z Česka. „Nevím, jestli to můžu říct,“ usměje se. Může, už je to let… „Ozvala se Sparta. Ani nevím, proč to nedopadlo.“ Nakonec zůstal v Německu, do Česka už se nikdy jako hráč nevrátil.

Vybral si Bochum, jež měla výhody. Hrála Bundesligu, je kousek od Gelsenkirchenu. „Nemusel jsem se stěhovat.“

Srážka s osudem 

Ihned se prosadil, patřil do základu. Jenže pak přišla srážka s osudem v únoru 2005. „Přetrhl jsem si vaz v koleni,“ připomene černý moment. Samozřejmě se tak stalo v zápase se Schalke. „To byla brzda. Psychicky to bylo hodně těžké,“ přizná. „Nakonec mě ta zranění provázela celou kariéru,“ prohodí.

V Bochumi vydržel tři sezony, zažil sestup i návrat do Bundesligy. Poté přišlo St. Pauli, svérázný klub z Hamburku. „Dřevěná tribuna, žádné vipky, sice to byla jen druhá liga, ale nejvíc o fotbale,“ vzpomíná rád. Navíc si za dva roky vykopal návrat mezi elitu.

Přestoupil do Mainzu (Mohuče). A zase zranění. Zřejmě i kvůli potížím se v roce 2010 objevil na hostování v Duisburgu, a tady přišla další srážka s osudem. „My jsme se jako druholigový klub dostali až do pohárového finále,“ říká. „V Berlíně jsme ale dostali pět nula. Od Schalke.“ Pochopitelně…

Pak už nastal čas posledního angažmá. V Drážďanech, kousek od hranic, kopal tři roky. „Konec byl špatnej. Kvůli zdraví už to nebylo ono, natěšení už chybělo,“ popisuje, proč v roce 2014 skončil.

Z hráče se stal trenér mládeže. V Drážďanech, kde žije s rodinou, a poté v Ústí nad Labem. Novou kariéru utnul v létě 2020 koronavirus. Nyní chystá osmatřicetiletý muž změnu. „Vrhnul jsem se na fitness, výživu, mentální koučink,“ prozradí.