Zakladatel fotbalové rodiny i jeho první pokračovatel jsou daleko úspěšnější než poslední v rodové linii. Jiří i Pavel totiž získali se svými kluby mistrovský titul. Mladší z nich dosáhl na dva se Spartou Praha na začátku devadesátých let a jeho otec před třiašedesáti lety s Hradcem Králové. Oběma se také povedl stejný husarský kousek. Nastoupili do utkání proti slavné Barceloně v Poháru mistrů evropských zemí, respektive Lize mistrů. Vnuk a syn Pavel, který v této sezoně pomohl zachránit Pardubice, má bratra Jiřího (jaké to překvapení), který se rovněž věnoval fotbalu (jaké to překvapení). Nicméně v nižších republikových soutěžích. Pavel junior má sice dceru, ovšem jeho sourozenec syna. A tak rod Černých jen tak po meči nevymře…
První jablko, které nepadlo daleko od stromu se jmenuje Pavel Černý. Potatil se a začal hrát fotbal. Jenže na rozdíl od svého táty ne v obraně, ale v útoku.
„Pozor. Táta začínal jako útočník. Postupně přecházel dozadu až skončil na místě pravého beka. Takže nějaké ofenzivní geny jsem zdědil,“ má jasno Pavel Černý I.
„Navíc mě to od malička lákalo dopředu. Pro mě bylo ve fotbale důležité dávat jenom góly. Obrana mi nic neříkala. Abych se honil po hřišti s nějakým útočníkem, mě nebralo. Raději jsem vzal balon a mazal k bráně soupeře. Góly jsou koření fotbalu a já je střílel rád,“ vysvětluje bývalý hráč Sparty.
Druhé jablko, už se svezlo po kůře přímo ke kořenům. Pavel Černý II. je stejně jako jeho otec ryzí útočník.
„Děda asi u táty zjistil, že je lepší v útoku než v obraně. No a já jsem byl odmalička vedený k tomu, abych dával góly. Vždycky jsem nastupoval na postu útočníka. Po dědovi jsem asi nic nezdědil, protože byl především obránce. Tomuto postu se celý život úspěšně vyhýbám. Obrana mi nic neříká a pochybuji, že ještě někdy začne. Navíc útočník je taková pohodlnější pozice než obránce,“ směje se Pavel Černý mladší.
Největším snem každého otce je zahrát si se svým následovníkem v jedno týmu. No a když to vyjde v prvoligovém zápase, nemůže být pro hlavu rodiny slastnější fotbalový pocit. Pavlovi staršímu se podařilo, to co jeho tátovi ne.
„Když táta končil kariéru, tak jsem byl ještě hodně malý. Ale s klukem jsem si zahrál s Hradcem proti Blšanům. Symbolicky na domácím stadionu ve svém posledním ligovém utkání a naopak jeho prvním,“ vzpomíná Pavel Černý, který povídá na adresu fotbalového setkání s tátou:
„Trénoval mě v žácích ještě v Novém Městě nad Metují. Neměl jsem žádné výhody. Trenér byl pro všechny autoritou. Museli jsme na slovo poslouchat. Táta ne táta.“
A jaké má vzpomínky na průkopníka fotbalového rodu jeho vnuk?
„O fotbale jsme se vůbec nebavili. Já jsem byl tenkrát ještě malý. Fotbal jsme si spolu a s bráchou zahráli. Pochopitelně děda s námi nehrál nadoraz. Táta mi ale vyprávěl, že vynikal tvrdostí a platil mezi řízné obránce. Jinak fotbal jsme nerozebírali. Viděl jsem jen pár dobových fotografií ze zápasu Hradce s Barcelonou,“ podotýká Pavel Černý junior.
Slavné jméno. Jenže žádnou protekci v případě Černých neočekávejte. Ono to totiž někdy může být kontraproduktivní. A ta srovnávání… To nemá rád žádný člověk i mimo fotbalovou sféru.
„Jméno Jiří Černý mi cestičku v Hradci rozhodně neumetávalo. Na druhou stranu mi tátu vůbec nepřipomínali ani mě s ním nějak nesrovnávali. To kluk to měl horší, protože je také útočník. Ten si to vyslechl,“ říká v rodové linii druhý v pořadí. A má pravdu…
„Nejvíc jsem trpěl v mládežnických letech. S tátou mě pořád srovnávali až do šestadvaceti. Pomohl mi odchod do Kazachstánu. Po návratu už to bylo bez narážek,“ popisuje Pavel Černý mladší.
Ten se postaral o šok mezi hradeckými příznivci. Skoro jako by si šlechtic vzal za manželku dívku s chudých poměrů. Z Hradce Králové totiž přestoupil do Pardubic. Tedy do týmu po desetiletí rivalského města, jehož fanoušci se místy až nenávidí.
„Z Hradce jsem neodešel z vlastní vůle. Byl jsem pro ně starý, neperspektivní, a proto mi nebyla nabídnuta další smlouva. Fanoušci si mohou myslet, co chtějí, ale pro mě je fotbal práce. Bral jste to z profesionálního pohledu. Přišla nabídka z Pardubic. Byli tam nejrychlejší, přímočaří, na podmínkách jsem se dohodl během pěti minut. Navíc už jsem nechtěl nikam daleko dojíždět,“ vrací se do června roku 2017 Pavel Černý junior.
„Končila mu smlouva. V Hradci chtěli sázet na mladší hráče. Zájem o něj měli v Pardubicích, dostal dobrou nabídku, a tak ji přijal. Udělal dobře, rozhodně si nepohoršil. Pardubice byly perspektivním týmem, což potvrdily postupem do první ligy,“ naznačuje, že s tím neměl sebemenší problém Černý senior.
Co by ale na to řekl Hradečák srdcem i duší Jiří Černý?
„Věřím, že by to dědovi nevadilo. Určitě by rád, že v osmatřiceti ještě stále hraji fotbal na prvoligové úrovni. Fandil by rodině. Úplně stejně jako to teď dělá můj táta,“ je přesvědčen nejmladší ligový Černý.
