Kliknutím zvětšíte
Miloslav Urbanec si v Kataru také ověřil, že fotbal je globální fenomén.
„Přidanou hodnotou takovéto vrcholné akce je setkání s lidmi, kteří milují fotbal podobně jako vy. Vůbec dostat se na mistrovství světa ve fotbale je to nejlepší, co může být,“ říká v rozhovoru pro Deník.
Miloslav Urbanec si přivezl z Kataru titul mistra světa.
Za svojí Argentinou jste cestoval do Kataru na poslední chvíli. Svého rozhodnutí rozhodně nemůžete litovat.
V žádném případě. Bylo to něco úžasného. Zážitek, na který nikdy nezapomenu. Co se týče emočního prožitku, přirovnal bych to k narození mých dětí. Argentině už fandím spoustu let. Zkrátka nemohl jsem zůstat doma před televizí. Do Argentiny úplně patřím a chtěl jsem být u jejího titulu.
Počkejte, to jste dopředu nemohl vědět, nebo snad dostáváte nějaké tajné informace?
(směje se) Jak jsem do Kataru přiletěl, tak jsem si říkal: Když už jsem tady, tak to ti kluci argentinský lehce zařídí. Jasně, bylo to absurdní, ale já už pro ně nemohl udělat víc. Doma mám sochu Maradony, auto La Argenta, barák vyzdobený vlajkami. Takhle naivně jsem si před zápasem myslel, že to musí dopadnout dobře. Proto jsem byl úplně v klidu. Daleko víc než třeba při čtvrtfinále s Holandskem, kdy jsem prodloužení prochodil nervózně po pokoji.
Bohatství tryská ze země
Do Kataru se vám původně z různých důvodů nechtělo, ale postupy Argentiny pavoukem vás donutily. Jaký dojem na vás udělala tato země z Perského zálivu?
Jako cestovatele mě všechno zajímá. Navštívil jsem zhruba sto zemí. Takže, pokud někam přijedu, snažím se pobytu využít na maximum. A představte si, že já tam nepotkal jediného Katařana. Chodil jsem každý den do veganské restaurace a tam byl kuchař z Tuniska, servírky z Ghany a Maroka. Všichni řidiči, kteří mě vezli, pocházeli z Bangladéše, Srí Lanky nebo Indie. Spousta lidí tam jezdí za prací a jsou Kataru vděčni, že si tam mohou vydělat a poté ty peníze posílat domů.
Normální obyvatel Kataru nepracuje a chodí jen po fotbalech?
(úsměv) No vypadalo to tak. Katařané třeba vůbec neplatí daně. Mohou si vzít půjčku, kterou jim stát za iks let promine. Je pravda, že Katařanů není hodně. Většina cizinců, kteří dojíždějí za prací, tam mohou pobývat legálně. Opravdu mi přišlo, že Katařané nedělají nic. Velice využili bohatství, která jim tato země nabízí. Respektive v té zemi tryská ze země. Z písku se během třiceti let postavily ultramoderní stavby. Všechno tam funguje a bezvadně zapadá do sebe.
Na jak dlouho jste cestoval, kde jste byl ubytován a jak jste v Kataru žil?
Přiletěl jsem v pátek a odlétal v úterý. Fajnové bylo, že jsem cestoval přímým letem z Prahy do Dauhá. Bydlel jsem na hotelu v centru města.
Jaká byla organizace mistrovství světa a celého cirkusu kolem?
Organizace šampionátu byla naprosto precizní. Na každém kroku se vyskytovali dobrovolníci, kteří se vším pomáhali. Hned, jak jsem přiletěl, tak ze mnou jeden přišel a ukázal mi, kam mám jít. Okamžitě jsem dostal na letišti zadarmo simkartu s internetem. Zařídil jsem si také digitální Haiia kartu, která platila jako vízum ke vstupence na mistrovství světa. Dala se využít v autobuse i metru. Metro jezdilo každé tři minuty a v Dauhá se s ním dostane člověk prakticky všude. Je moderní, podobně jako v Japonsku. Aniž bych si to nějak dopředu propočítával, vyčerpal jsem kredit těsně před odletem.
Co stadiony?
Neuvěřitelné. Především jako stavby a pak ten komfort. Na zápase o třetí místo i ve finále jsem seděl hodně nahoře. Nicméně bylo vidět z každého fleku naprosto nádherně. Jediné, co bylo nepříjemné, se týká chlazení. Ač vedro, musel jsem si vzít bundu. Nejzajímavějším stadionem je ten 974, který je složený ze stejného počtu ocelových kontejnerů. Už ho rozmontovali a odveze se do Montevidea.
Jak se tam pohybují ceny některých základních komodit?
Tím, že jsem používal předplacenou kartu, tak jsem ceny tolik neřešil. Jediné co mohu potvrdit, tak nafta tam doslova nestojí nic. Přišlo mi, že kromě marketu jsou ceny a jídla a pití vysoké. Na druhou stranu v teple, které tam panuje, se stačí najíst jednou dvakrát za den. A s rozpočtem vám to nic neudělá.
Dá se sledování zápasů přímo v dění šampionátu srovnat se sezením u televize?
Absolutně nedá. Zápasy naživo jsou naprosto skvělé. Vše je podpořené interakcí s lidmi okolo vás. Jinak řečeno, přidanou hodnotou je setkání s lidmi, kteří milují fotbal podobně jako vy. Vůbec dostat se na mistrovství světa ve fotbale je to nejlepší, co může být.
Máte nějakou zajímavou historku z toho, jak jste se družil?
V centru Dauhá je starověká tržnice a tam se scházeli všichni fanoušci. V tu dobu už jen těch čtyř zemí, které na šampionátu zbyly. Šel jsem se najíst a sedl jsem si k Argentincům. Probírali jsme sestavu, já jim ukázal, že mám doma sochu Maradony a zmenšeninu stadionu Boca Juniors. Oni nemohli pochopit, proč má člověk z Čech tohle všechno. Vysvětlil jsem jim, že Argentině fandím od dob Kempese. Oni jakožto mladí ho stejně nikdy neviděli hrát. Načež si k nám přisedl kořen z Indie. Taky fandil Argentině, měl stejné znalosti jako já. Lístek vyhrál v nějaké celostátní soutěži. A vezměte si, kolik má Indie obyvatel. A těch historek mám víc.
Povídejte.
Před finále jsem potkal v autobuse borce z Guatemaly, který žije v USA. Být na zápase je něco úžasného, ale jak umíte nějak komunikovat v angličtině, máte možnost pokecat si s lidmi z celého světa. Jen se ubezpečíte, že fotbal je globální fenomén, kterému se žádný jiný sport nevyrovná. Po finále jsem potkal dalšího mladého Argentince, který strávil v Kataru celý měsíc. A na ten poslední zápas už mu nezbyly peníze. Stejně tam zůstal a šel svůj tým povzbuzovat do nějaké fan zóny. Zpátky letěl do Buenos Aires přes Řím, takže ani nestihl oslavy. Všichni cizinci, kteří v Kataru pracovali, nosili dresy Messiho. Jednomu týpkovi z Indie, který chtěl mít nějakou vzpomínku na MS, jsem podepisoval argentinskou vlajku.
Šok střídal šok
Generálkou na finále pro vás bylo utkání o třetí místo. Fandil jste Chorvatsku nebo Maroku?
Určitě Chorvatsku. Přestože Luka Modrič hraje v Realu a ne v mojí Barceloně, tak musím uznat, že je to fantastický hráč. Moc jsem mu medaili přál. Bylo vidět, že Chorvati jsou na podobné zápasy lépe připraveni. Maročani byli nahoře jenom kvůli tomu, jak procházeli turnajem. Bez zkušeností s takovými zápasy.
V hledišti byla jasná převaha marockých fanoušků. Jaký byl jejich pověstný pískot na vlastní uši?
Před utkání jsem potkal mladého kluka, který se mnou polemizoval, jestli mají na to, aby Chorvaty porazili. Byli šíleně nervózní, na rozdíl ode mne, který se přišel podívat jen na fotbal. Fandili bouřlivě, ale ten pískot se mi nelíbil. Nemají respekt k soupeři fanoušci ale ani hráči. Chovali se agresivně, Hakimi pořád strkal do rozhodčího. Při tom rozhodčí v posledních zápasech pískali fenomenálně. Klobouk dolů před nimi, protože ten vyvíjený tlak na ně byl enormní.
Finálový zápas se stal reklamou na fotbal a možná nejlepším v historii pořádání světových šampionátů. Shodneme se na tomto tvrzení?
Jednoznačně nejlepším. Husinu mám ještě nyní (ukazuje). Fantazie. Kdybyste viděl, jak se ti lidi na finále těšili. A ta atmosféra všude. Zrovna na finálový zápas připadl Den Kataru. Takže vám nad hlavou lítaly stíhačky, které na nebi vytvořily katarskou vlajku. Nejznámější bulvár, který vedl ke stadionu, byl doslova obsypán lidmi.
Argentina měla zápas snově rozehraný, co jste si tak říkal za stavu 2:0, který svítil na tabuli dlouho?
Hráli jsme parádně. Sedmdesát minut se jednalo o souboj kočky s myší. Druhý gól Argentiny to byla taková paráda. Všechno dělané v takové rychlosti, že jsem to nestačil ani sledovat. V televizi mi to ani tak nepřijde. Rychle, natvrdo, přesně, navíc s myšlenkou. Žádná náhoda, že se někdo někde zjeví. Přesně adresované přihrávky. Balon, jak je kulatý, tak s ním nemůže hrát každý. Kdyby to byla kostka, tak si ho člověk zastaví lehce. No a kdyby Francie neměla Mbappého, tak to skončí 3:0 a finále by bylo označováno za obyčejné.
Jenže Francie na hřišti Kyliana Mbappého měla. Nešly na vás mdloby po té hrůzostrašné minutě a půl, kdy galský kohout smazal manko?
Přesně jsem tušil, že se může něco stát. Jako s Holandskem. Říkal jsem si, to není jen tak, to je strašně jednoduché finále, to se ještě něco přihodí. Nervózně jsem si mačkal dlaně. A nebyl jsem sám. Přede mnou seděla holčina z Argentiny, a přestože jsme vedli 2:0 a měli zápas v moci, ona se furt koukala, kolik je do konce. No a během chvíle se jí zhroutil svět. Brečela jako želva, kolem se všichni Argentinci začali držet za hlavy. Za deset vteřin se ale zase svlíkli do půl těla, dresy zvedli nad hlavy a začali řvát to naše Muchachos. Já jsem vůbec nechápal, jak jsme mohli takhle rychle dostat dva góly. De facto z ničeho. Chvíli jsem byl v naprostým šoku.
Prodloužení nebylo žádnou taktickou bitvou, naopak se hrál otevřený fotbal. Nepřekvapilo vás to?
Ani ne. Podle mě chtěly oba týmy na krev urvat titul. Nikomu se nechtělo do penalt. Francouzi hráli, na co měli. Jejich trenérovi se musí nechat to, že velice dobře obměnil sestavu. Před tím se Giroud ani Griezmann nedostali k míči, protože jsme se na ně výtečně připravili. Trenér Scaloni je perfektně a hlavně jednoduše přečetl. Prodloužení bylo nahoru dolů v obrovském tempu. Poslední zápas po měsíčním turnaji, nechápu, kde ti kluci vylovili v sobě tolik sil.
V posledních dvou minutách se vůbec nebránilo. Jak jste na tom se srdcem?
Fantastické bylo, že až na jeden, padly všechny góly do brány, kterou jsem měl pod sebou. Neviděl jsem pořádně jen ten Messiho na 3:2, respektive, jestli platí. Celá argentinská lavička pomalu běžela na vápna Francie. Když ho uznali, tak jsem si říkal: Paráda, je to vyřešené. Zapadalo to do sebe podobně jako v Mexiku 1986. No a přišla druhá penalta, což byl další šok. Za chvíli koukám, jak na naší bránu běží sám Muntani. Co ale udělal gólman Martínez za rozštěp. A z protiútoku mohl ještě rozhodnout Lautaro Martínez. Pak už to raději Marciniak ukončil, protože se bál, že dá ještě někdo gól (pousměje se).
Rozhovor pro asijskou televizi
Samostatnou kapitolou se staly penalty. Věřil jste Argentině, po tom všem, co promarnila?
Upřímně řečeno, já už jsem nevěděl, čemu mám věřit. Vždyť už jsme měli titul naservírovaný na zlatém tácu. Přece, když vedete v prodloužení, tak to musíte udržet. Ten sled událostí byl ovšem tak hektický, že jsem vlastně neměl čas ani přemýšlet, jak to dopadne. Samozřejmě, mě hned uklidnilo, když Martínez chytil hned první penaltu.
Co se dělo uvnitř vašeho těla po Montielově proměněné penaltě?
Vážně to chcete vědět? Nic. Já se dostal do takového transu, že jsem přestal počítat penalty. Když ji Montiel dal, vůbec jsem neměl páru, že je to ta výherní. Myslel jsem si, že se bude kopat dál. To se mi ještě nikdy nestalo. Pak mě to za dvě vteřiny došlo, když jsem viděl, co se děje na stadionu.
Chlapi prý brečí jen při zvláštních příležitostech. Byl to tento případ?
No jo, řval jsem. Nevěděl jsem, co mám dělat. Finále bylo pro mě obrovské vypětí. Byl jsem tak vyčerpaný, jako kdybych ho odehrál sám. Akorát jsem neměl u sebe ten pohár (smích). Sedl jsem si na své místo a hodinu a půl jsem se tam ostud nehnul. Nebyl jsem schopný ani odejít si koupit něco k pití. Čuměl jsem do blba a pak sledoval to veselí. Jak hráči stříhají sítě, jak zvedají pohár nad hlavu. Pak Scaloni sebral trofej a zmizel v útrobách stadionu. Usoudil jsem, že je konec oslav a odešel jsem.
Jak jste se dostal nejblíž svým miláčkům, ať už na stadionu či venku?
To absolutně nešlo. Z mého sektoru to bylo blíž k hráčům strašně daleko. Všude zábradlí, člověk se nikam, kam neměl, nedostal. Kolem hřiště desítky šoumenů v teplákovkách, kteří okamžitě po narušiteli vystartovali. Jako v případě jednoho bláznivého fanouška. Plížil se plížil, ale neměl žádnou šanci jim proklouznout.
Co se dělo v ulicích Dauhá?
Před stadionem se odehrávalo argentinské šílenství. Slovy nelze popsat, to se musí vidět. Všude spousta televizí. Dokonce jsem do jedné asijské stanice dával rozhovor. Sháněli někoho v argentinském dresu, kdo umí anglicky. Vůbec jim nevadilo, že jsem z Čech. Potřebovali jen svědectví o tom, co se se dělo na stadionu.
Kde, s kým a jak jste slavil titul mistrů světa?
Byl jsem šťastný, že to dopadlo. Hlavně kvůli Messimu. Ale také vyčerpaný, že jsem neměl žádnou energii. Vydal jsem se do centra Dauhá a tam jsem se zhruba dvě hodiny procházel. Slavil jsem ve své duši. Stačilo mi to. Ani jsem neměl důvod se po pětadvaceti letech vrátit k pití alkoholu. No pak jsem nemohl vůbec spát.
Miliony lidí v Buenos Aires
Necukalo to s vámi odletět z Dauhá ne do Prahy, ale do Buenos Aires?
No jéje. Okamžitě jsem začal shánět letenky. Staly asi osmdesát tisíc, což by mě úplně nevadilo. Problém byl v tom, že bych přiletěl daleko později než naši fotbaloví hrdinové. Musel bych zpátky do Prahy a do Argentiny bych se dostal až ve středu. Mistři světa se přesouvali do Argentiny speciálem hned po zápase. Dvě hodiny křepčili na stadionu, pak si splnili povinnosti k médiím a letěli.
Při pohledu na televizní záběry z Argentiny se stejně nedalo dostat do samotného centra dění oslav.
Přesně tak. Mí kámoši v Argentině z předměstí Buenos Aires se vydali do centra k Obelisku a skončili čtyři kilometry před cílem. Všude byly masy lidí. Miliony lidí. Navíc v Buenos Aires přestalo přijímat letiště. Nejezdilo metro. Autobusy nemohli projet, protože nájezdy z dálnice směrem do města ucpaly davy lidí. Bylo jim jedno, že nejsou na náměstí. Zpívali, tancovali a když se unavili, tak šli domů.
Autobus s mistry světa měl původně urazit daleko delší trasu. Proč to nevyšlo?
No jo, asi sedmdesát kilometrů. Jenže po dvanácti kilometrech to vzdali. Vzali Messiho a spol do helikoptéry, proletěli se nad Obeliskem, a konec. Bylo to nádherně argentinské. Připravovali se na hektické oslavy a nedopadly podle představ. Každému to ale bylo jedno, protože byli šťastní, že mohli slavit v ulicích. Kdybych tam přiletěl, tak už by tam nikdo nebyl (směje se).
Předčil už Messi ve vašich očích dlouholetou modlu Maradonu?
Ne. Ale už jsou na stejné úrovni. Je potřeba vidět to, že lidi na něj vzpomínají pro to, co pro ně v tu chvíli znamenal. V Argentině tenkrát skončil režim vojenské junty. Navíc se tam neustále potýkají z bankroty. Maradona dal lidem znovu touhu žít a rozdával jim radost.
Proč ale vy tak lpíte na Maradonovi? Je to kvůli dětství, kdy se vzory lépe formují?
Jasně. Byl to fantastický hráč. Mně se na něm líbilo, že to byl, snad se nikdo neurazí, takový sráč. A kontroverzní člověk. To Leo není ani náhodou. Už se mu ale vyrovnal. Letošní mistrovství bylo podobné tomu z roku 1986. Messi táhl Argentinu jako před ním Maradona. Když bylo potřeba zabrat, tak oba geniální přihrávkou nebo gólem spasili svůj tým. Vyhrála by Argentina bez Messiho šampionát? Já si to nemyslím.
Před mistrovstvím světa jste stvořil automobil La Argenta. Stane se pro vás doživotním vozem a už ho nikdy ho nevyměníte?
Teď ho pár let určitě nevyměním. Čerstvě jsem na něm vylepil tři hvězdy symbolizují počet titulů mistrů světa. Čtyři roky s ním budu jezdit. Má výhodu, že se jedná o poměrně nové auto. Já si ho ale nechám i pak. Vytvořil jsem si k němu vztah. Kamkoliv přijedu, vzbuzuje údiv.
Už jste zadal plány pro výrobu sochy Messiho?
Hned jsem zkontaktoval svého kámoše, aby zavolal Frantovi Bálkovi, který mi dělal už sochu Maradony. Přemýšlím jen v jaké podobě. Líbí se mi póza, jak Leo zvedá ruce nahoru a slaví gól. To je pro něj typické. Chtěl jsem něco speciálního už pro Diega. Jenže božskou ruku jsem vyobrazit nechtěl a sólo proti Anglii zachytit nešlo… Messiho socha bude určitě jednodušší na výrobu. K dispozici je totiž takových fotek a videí. V případě Diega jsme jenom rok sháněli fotografie, aby ho mohl udělat ze všech pozic. Od března by měl mít čas, takže Messi určitě bude!
10
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
