Socialismus. V malém městě téměř nulová zábava. Zápas o postup do třetí ligy to byla pro Choceň sakra událost. Týden se nemluvilo o ničem jiném než o utkání s Lokomotivou. Ve frontě na maso, v hospodě, ve škole a pochopitelně ve fabrikách.

„Neuvěřitelně nám pomohli diváci. Taková ta nevýhoda, kdy nám atmosféra zpočátku svazovala nohy, nás naopak nakopla. Každý se v Chocni znal, nechtěli jsme lidi zklamat. Vlastně ani jsme nemohli. Všichni nám věřili, což bylo náležitě slyšet i z hlediště,“ popisuje dobovou atmosféru na Parapleti autor postupových přihrávek Milan Vítek.

Historická událost

V roce 1982 završil Spartak Choceň desetiletou jízdu z I. B třídy až do II. národní ligy. Suma sumárum dostal se o čtyři úrovně výš až do třetí nejvyšší soutěže v republikovém měřítku. Zlatým písmem se do kroniky choceňského fotbalu zapsal 19. červen. Parta kolem trenéra Vítka v přímém souboji o postup přivítala pardubickou Lokomotivu. Před utkáním ztrácela na krajského rivala jediný bod. Dvakrát se v utkání ocitla dole, když prohrávala 0:1 a patnáct minut před koncem byl remízový stav. Tři tisícovky fanoušků na stadionu na Parapleti však dotlačily svoje miláčky k výhře 4:2.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let Choceň zářila.Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let Choceň zářila.Zdroj: FK Spartak Choceň

Kolik vám bylo v roce 1982 let?

To vím naprosto přesně (smích). Pětadvacet.

Měl jste pevné místo v základní sestavě a jaké?

Ano měl, hrál jsem středního záložníka.

Váš otec byl trenérem mužů, jaké to bylo hrát pod jeho vedením?

Neměl jsem problém, protože jsem měl místo v sestavě celkem jisté. Samozřejmě, že na mě byl přísnější než na ostatní kluky.

Nebrali to vaši spoluhráči jako nějakou protekci?

Ne vůbec. Měl jsem na základní sestavu a navíc v dospělých už se to nebere jako v žákovských kategoriích. Hrál jsem dorosteneckou ligu v Hradci Králové a pak i za béčko divizi dospělých. Přišel jsem z vojny a v Chocni jsem patřil ke klíčovým hráčům.

Krasojízda až do II. NFL

Choceň během deseti let postoupila z první I. B třídy až do II. NFL. Můžete přiblížit, jak to dokázala?

Sešly se parádní ročníky. Nebojím se říct zlatá generace choceňského fotbalu. Projevovalo se to už v žácích. Třikrát za jsme vyhráli krajský přebor. Nechávali jsme za sebou Hradec i Pardubice. Měly smůlu, protože na mistrovství republiky se kvalifikovala Choceň. Poprvé jsme vyhráli, když jsem chodil do sedmé třídy a kolem mě byli kluci o dva roky starší. Ovládli jsme turnaj v Žacléři.

Znamená to, že se parta ze žáků přes dorost dostala spolu do chlapů?

Přesně tak. Než jsem odcházel na vojnu v roce 1977, tak jsem postoupili do I. A třídy. No a když jsem se za dva roky vrátil, tak už jsme byli v divizi.

V sezoně 1980/1981 jste získali v divizi C osmou příčku. A za půl roku už jste soutěžili dominovali. Co stálo za takovým vzestupem?

Za ty dva roky už jsme si zvykli na divizní fotbal. Navíc jsme před sezonou vhodně doplnili kádr klukama z okolí. Jako ze Srubů, Sloupnice, kteří hned zapadli do naší skvělé party.

Choceň vévodila tabulce i na jaře. Jenže před posledním kolem o první místo přišla. Proč a nepociťovali jste chvilkový zmar?

Zmar bych neřekl. Na jaře jsme byli nervóznější. Pronásledovatelé nás naháněli. Vždy je lepší spíše útočit na první příčku, než jí držet. Ať jsme si to nechtěli připouštět, tlak na nás doléhal. Navíc pardubická Lokomotiva hrála také výborně. V předposledním kole jsme remizovali na půdě jabloneckého béčka. To se potřebovalo zachránit, a tak na nás vyrukovalo v nejsilnější sestavě. Spíše jsme mohli litovat bodů ztracených jinde. Prohráli jsme 0:1 v Hlinsku. V poslední minutě jsem zahodil penaltu.

Areál fotbalové klubu SK Dřenice
Na návštěvě ve Dřenicích. Místo čísel dresů se začalo diktovat telefonní číslo

Neříkali jste si, že už je vše v trapu?

My jsme to tak nebrali. Věřili jsme si, že v posledním kole můžeme převážit misky na svoji stranu.

Los k vám byl štědrý, respektive spravedlivý. Jak bylo důležité, že si můžete postup uhrát v přímém souboji než čekat, jak dopadne vás největší konkurent na dálku?

Určitě to bylo lepší. Nicméně k zápasu s Lokomotivou na úplný závěr sezony nemuselo dojít. Původně jsme s ní měli otevírat jarní část, ovšem v Chocni byl po zimě špatný terén. Zápas se odvolal a byl přeložen na poslední kolo.

Za minulého režimu nebyla v menších městech téměř žádná zábava. Žila Choceň zápasy dopředu a jak to bylo v případě toho rozhodujícího?

Týden dopředu bylo v Chocni haló. Všechno bylo nachystané, dokonce i hudba. V týdnu jsme se potkávali s lidmi na ulici. Chodili jsme do zaměstnání. Já jsem pracoval v Orličanu a tam se nemluvilo o ničem jiném. Neustále mě všichni zastavovali a vyptávali se, jak to dopadne.

Slavili jsme celý týden

S čím jste šli do zápasu, lépe řečeno, který tým se ocitl pod větším tlakem?

Především utkání nemělo favorita. Pod větším tlakem rozhodně bylo naše mužstvo, protože jsme museli vyhrát, kdežto Lokádě stačila remíza.

Nesvazovala vám zodpovědnost nohy?

Co si budeme povídat, svazovala. Vždyť stadion praskal ve švech. Přišlo nás povzbudit tři tisíce lidí. Aby toho nebylo málo, dostali jsme rychlý gól.

Už v 8. minutě jste prohrávali. Mohla tuto skutečnost zapříčinit zmíněná nervozita?

Bezesporu. Hostům narostla křídla. Za to my se ocitli v pořádné krizi. Nevymysleli jsme kloudnou akci, naštěstí jsme podruhé neinkasovali. Silou vůle jsme do konce poločasu vstřelil dvě branky.

Kde se ve vás vzala morální síla na obrat?

Vyškrábali jsme někde zbytky. Navíc nám neuvěřitelně pomohli diváci. Taková ta nevýhoda, kdy nám atmosféra zpočátku svazovala nohy, nás naopak nakopla. Každý se v Chocni zná, nechtěli jsme je zklamat. Vlastně ani jsme nemohli (směje se). Všichni nám věřili, což bylo slyšet i z hlediště.

Po změně stran jste se zase ocitli dole?

Naštěstí asi jen na deset minut. Čtvrt hodiny před koncem se nám povedla parádní akce a v závěru jsme výhru po rohovém kopu pojistili. A mohly vypuknout oslavy.

Vít Zavřel si osahává dres, ve kterém jeho podřízení vyběhnou do sezony 2022/2023.
Pardubice se plácly přes kapsu. Za posily utratily nejvíc v historii

Podílel jste se na polovině ze čtyř gólů. Těch lichých. Vybavíte si po letech, jak jste na ně nahrával?

U prvního vůbec, za to třetí branka mi zůstane před očima do konce života. Narýsoval jsem kolmici panu Kvapilovi, který svůj útok vyřešil ukázkově.

Jak byste zápas zhodnotil?

Nervózní utkání, které mělo všechny známky rozhodujícího utkání. S úžasnou atmosférou?

Zažil jste ještě někdy potom nebo před tím v kariéře podobné utkání?

Určitě ne.

Jak dlouho jste slavili a co si budeme povídat, postup zapíjeli? Vzpomenete si na nějaké pikantérie?

(zamyslí se) No tak asi týden. Ale že bychom se někde opilí váleli, nebo dělali nějaké výtržnosti, to ne. My jsme uměli i pít (směje se). Každý z nás ale měl své fanoušky a ti nás nešetřili. V Chocni tehdy bývala na náměstí restaurace Na Panáku a tam to frčelo. Lidi nás zvali na panáky. Bylo to náročné (rozesměje se).

Jaký byl po oslavách průvan ve vašich peněženkách?

Je pravda, že tenkrát ty výplaty nebyly tak vysoké, ale hodně se zase za ně koupilo. Takže nám na oslavy stačily.

Táta byl vynikající startég

Jaké vlastnosti zdobily vaše mužstvo?

Morální síla podpořená nezměrnou vůli. Vyzdvihl bych také fyzickou připravenost. Většinou jsme soupeře přehrávali. A v neposlední řadě jsme měli velice dobře poskládané mužstvo. Vzadu beky, kteří nikoho nepustili k naší bráně. Vepředu gólové útočníky. Mezi tím kluky, kteří šlapali jak do obrany tak do útoku. Pomohlo nám taky, že jsme byli parta nejen na hřišti. Choceň se mohla prezentovat jako rodinný klub. Všichni jsme byli z města a okolí. Největší rivalita byla na tréninku. Jak se hráli staří mladí, tak to byla řežba vždycky. Každý chtěl hrát v základu.

Máte na mysli konkurenci v týmu, která byla prospěšná všem?

Přesně tak. Měli jsme v mužstvu pět, šest náhradníků, kteří by v jiném oddíle hráli v základní jedenáctce. Kdykoliv mohli naskočit a když se tak stalo, nebylo znát že by někdo odešel ze hřiště. Hlavně nikdo nikomu nic nezáviděl, nikdo se neurážel, pokud nehrál.

Pavel Černý si vyzkoušel nanečisto pozici kapitána v přípravných utkáních. Na fotce je s kolegou z Galatasaray.
Jsem ustrojený poslední. Kluci musí počkat, směje se nový kapitán Pardubic Černý

Váš otec byl strůjcem úspěchu z lavičky. Jaký on měl na postupu podíl?

Zcela zásadní. Táta byl vynikající stratég. Dokázal odhadnout každého z nás, jak na tom je. Navíc nás viděl čtyřikrát v týdnu na tréninku. Měl zvláštní dar, on se vždycky trefil do sestavy. Kolikrát nasadil do hry někoho, koho bych tam nedal. A on zářil.

Jan Vítek - strůjce úspěchu choceňského fotbaluJan Vítek - strůjce úspěchu choceňského fotbaluZdroj: FK Spartak Choceň

Aby toho nebylo pro Choceň málo, podařil se vám historický postup v roce sedmdesátého výročí klubu. Co to pro město znamenalo a co pro klub znamenala třetí nejvyšší soutěž?

My hráči jsme to tak nevnímali. Postoupilo se, nějaký čas panovala radost. Těšili jsme se, že si zahrajeme druhou národní ligu. Diváci chodili ve velkém počtu na zápasy. Fotbalem žilo celé město. My jsme to pocítili ve fabrikách, kde jsme se stali celebritami. Celkově se zvedl už tak vysoký zájem o fotbal.

Ve druhé národní jste pobyli pouze rok. Jak účinkování berete s velkým odstupem času?

Zkusili jsme to, nevyšlo to. Žádné posily jsme nesháněli, vsadili jsme na kluky, kteří vykopali postup. Ukázalo, že to nestačilo. Nicméně podzimní část se nám povedla. I díky nováčkovské euforii jsme figurovali uprostřed tabulky. Za to jaro nás nezachytilo v dobrém rozpoložení. Prohráli jsme první tři domácí zápasy a padla na nás deka. Jestli si správně pamatuji, ve druhé polovině sezony jsme udělali jenom čtyři body. Na druhou stranu soupeři byli výborní.

Nějaká pozitiva byste našel?

Třeba, že jeden rok jsme byli na úrovni VCHZ Pardubice. To byla pro Choceň pecka. Nebo jsme hráli s Opavou, která se v budoucnu vyšvihla až do nejvyšší soutěže. Už tenkrát tam měli pěkný stadion.

Vy jste si vůbec zacestovali po republice, zejména Moravě. Vybavíte si nějakou příhodu?

V Havířově jsme vyfasovali sedm gólů a když jsme šli do kabin, řvali na nás diváci, že bychom měli jít radši do práce. Náš kapitán jim odvětil: Dyť já přijedu domů ve tři a od šesti jdu do práce. Tak ho málem zabili, protože si mysleli, že si z nich utahuje.