Nikdo nesmí dovnitř, ani ven. Zdravotníci zde pracují ve dvanáctihodinových směnách, musí používat předepsané ochranné pomůcky, které mnozí z nich mají na sobě poprvé. Není se co divit. Pandemie koronaviru je zcela nová situace. Odlišná od ptačích, prasečích či jen „běžných“ chřipek.

Mnozí jistě znají kultovní film Krotitelé duchů – anglicky Ghostbusters. V něm se inspirovali i zdravotníci v „první linii“ na meziříčské JIPce a říkají si Covidbusters, tedy krotitelé či ničitelé současného viru a nemoci, jež zasáhla prakticky celý svět.

Jak vypadá v těchto dnech jejich každodenní práce, o to se s Deníkem podělila staniční sestra Multidisciplinární JIP Nemocnice Valašské Meziříčí Ludmila Holčáková.

Když jste se dozvěděla, že vaše oddělení bude sloužit pro pacienty s příznaky onemocnění COVID-19, co bylo potřeba udělat nejdříve?
Museli jsme změnit od základu fungovaní celého oddělení. S touto situací se nikdo zatím nesetkal, proto to bylo pro nás těžší. Museli jsme zavést přísná hygienická pravidla, abychom zabránili šíření Covid-19 na našem oddělení a zejména po celé nemocnici, aby byli ochráněni ostatní pacienti a ostatní zdravotnický personál. Doposud u nás byli pouze pacienti suspektní (pacienti s podezřením na nákazu koronavirem, která se však nepotvrdila – pozn. redakce), což nám umožnilo si vše řádně nacvičit, abychom byli připraveni na pacienty COVID pozitivní. Sestry se ze dne na den musely naučit pečovat o pacienty s podezřením na COVID -19, která přináší mnohá specifika. Téměř od základu se změnil jejich styl práce.

Jak se váš tým se všemi nezbytnými změnami vypořádal?
Zvládají je a já jim za to velmi děkuji. Je neuvěřitelné, jaký jsme zde na naší jipce flexibilní tým. Všechna nová pravidla byla namáhavá fyzicky i psychicky. Sestry se musely vyrovnat s mými mnohými příkazy i neustálým měněním služeb, k němuž jsem musela přistoupit, abych zabezpečila chod oddělení. Velkou oporou mi byla hlavní sestra Jana Pelikánová a naše epidemiologická sestra Dagmar Kratochvílová. V neposlední řadě lékař Miroslav Šimíček, který se s naším kolektivem sžil úplně úžasně a v mnohých věcech mi byl taky velmi nápomocen. I když by se jako lékař nemusel v určitých situacích vůbec angažovat.

Nelze říct, že nemáme obavy

Na kolik pacientů jste připravení, pokud by infekční oddělení spádové oblasti Zlínského kraje bylo naplněné?
V současné době máme na našem oddělení vytvořených pět míst, kde jsou pacienti jednotlivě izolováni v boxech. Zatím je to dostačující. V případě naplnění naší kapacity jsou k dispozici další prostory jiných oddělení. V případě velkého nárůstu pacientů s COVID-19 jsme schopní se ještě postarat o dalších pět pacientů, kteří budou ležet v dalších  prostorách jednotky intenzivní péče. Dokážeme se najednou postarat až o šest ventilovaných pacientů a čtyři spontánně ventilující.

V souvislosti s koronavirem se často skloňují ochranné pomůcky, jaké množství jich denně spotřebujete?
Denně minimálně deset respirátorů, kdy v současné době používáme respirátory FFP2. Dále velké množství návleků na obuv, jednorázových čepic, jednorázových ochranných plášťů, nepropustných plášťů, rukavic. K dispozici máme ochranné brýle a ochranné štíty, které se dají dezinfikovat, tudíž nám slouží opakovaně. Číselně to nelze vyjádřit, poněvadž každý den je jiný a záleží na mnoha faktorech, kolik se použije pomůcek. Jsou to ale nemalé náklady pro nemocnici. K pacientovi se suspektními příznaky COVID-19 se musí sestra a vyšetřující lékař obléci dle doporučeného standardu.

Kolik pacientů jste již na oddělení vyšetřili?
Otestovali jsme přibližně šest desítek pacientů.

Co se děle s odebranými vzorky? Jak jsou následně distribuovány na vyšetření do laboratoří?
Vzorky vozí řidiči, kteří byli na tuto práci vyčleněni. Také jim patří velký dík za spolupráci. Museli jsme doladit přepravu v termoboxech, kde jsme museli vychytat teplotu při transportu. Svoz máme dvakrát denně od pondělí až do neděle.

Jak vaši kolegové snášejí současnou situaci a nasazení, jsou všichni připravení k boji v „první linii“?
Troufám si říct, že připraveni jsme. Ale nebylo by zcela lidské, kdybychom tvrdili, že obavy nemáme.

Skutečnost, že můžete vy a vaši kolegové přijít jako první do kontaktu s infekčním pacientem musí být velký nápor na psychiku a vlastně i fyzickou kondici. Lze si na to zvyknout?
Z počátku jsme si na tuto skutečnost zvykali opravdu těžce, ale nyní si troufám říct, že prvotní obavy jsme překonali a jsme stabilizovaní. Z mé pohledu jsem si řekla, že nakazit se můžu kdekoliv. A pokud by všichni prchli, tak „covida“ neporazíme (smích). A snažíme se nastavit podmínky tak, abychom nákazu u personálu co nejvíc eliminovali.

Díky za roušky, jídlo i kávovar

Jak vypadá takový „normální“ pracovní den v současné chvíli na vašem oddělení?
Personál se většinou schází mezi půl šestou a tři čtvrtě na šest ráno, kdy si předáváme hlášení. Na noční směnu personál nastupuje na osmnáctou hodinu. Po předání hlášení začíná práce kolem pacientů. Hygiena, následně aplikace léků, různá vyšetření. Součástí našeho oddělení je i expektační pokoj, kde dochází ambulantní pacienti na odběr COVID 19. Tady je jedna sestra, která se stará o odběry ambulantních pacientů a pacientů z různých odděleních naší nemocnice. Zde v „bojových podmínkách“ v ochranných pomůckách už probíhaly i resuscitace, které jsou opravdu fyzicky hodně náročné, protože ochranné pomůcky jsou neprodyšné. Dále postupujeme tak, že v momentě, kdy se dozvíme negativní výsledek testu, odesíláme pacienta na další oddělení.

Co třeba přestávky na svačinu, oběd, toaletu, jak to nyní zvládáte?
Zvládáme. Čas si uděláme, protože není nic horšího než hladový lékař a hladová sestra (smích).

Předpokládám, že v současné situaci se oproti normálnímu stavu změnila i vaše osobní náplň práce. Co vše do ní spadá?
Patří sem zřízení infekčních prostor, zajištění materiálu, neustále změny služeb u ošetřujícího personálu, účast na jednání krizového štábu nemocnice. Dále zajištění celkového chodu oddělení, kdy jsme se museli naučit mnohým novým věcem. Nová administrativa, která vyplývá z péče o tyto pacienty. Celkově nová logistika úplně jinak fungujícího oddělení je náročná. Práce nad rámec mé pracovní doby, kdy jsem tři týdny chodila každý den domů až večer. Jen pro zajímavost, nakupovat jsem už nebyla tři týdny, vše tohle obstarává má rodina.

Vzpomenu ještě jednou ochranné prostředky, konkrétně roušky. Do jejich šití podomácku se pustily stovky lidí. Dostaly se nějaké také k vám?
Ano. Za ušití plátěných roušek patří veřejnosti velké poděkování. Občas nám lidé nosí i jídlo, různé dobroty. Pomáhají nám i zakoupením kávovaru, protože bez kávy bychom se neobešli. Už jsem musela upozornit i personál, ať tolik nejí nebo se mi nevlezou do overalů (smích). A v neposlední řadě patří dík našim rodinám, pro které je to taky obrovský tlak. Děkujeme!

MICHAL BURDA, MICHAL VÁCLAV