„Ze všech nemocí a operací, které jsem prodělal, byl covid opravdu nejhorší. Už jsem nechtěl ani žít,“ vzpomíná na těžké chvíle Karel Černý z Hlinska, vesnice nedaleko Lipníku nad Bečvou.

Jeho zdravotní stav se náhle zhoršil loni v září. Začalo to jako obyčejná chřipka, jenomže zdraví jedenaosmdesátiletého pacienta se dlouhodobě nelepšilo.

„Nejedl jsem, nemohl jsem dýchat. Bolest, hrůza, zoufalství,“ svěřuje se Deníku.

Péče o nemocné s covidem. Ilustrační foto
Fakultka otevřela další covidové jednotky, čeká se ještě větší nápor

Sci-fi a boj o poslední vteřiny

Začátkem listopadu se pan Černý nechal otestovat na nový typ koronaviru, po čtyřech dnech čekání na výsledky bylo jasno. Pozitivní.

Zhoršující se situace vyústila 10. listopadu převozem sanitkou do nemocnice v Hranicích. Na covidovém oddělení si nakažený důchodce připadal jako ve světě science fiction.

„Lidé různých profesí vypadali, jako kdyby byli v kosmonautických skafandrech – respirátor, kukla, štít, uzavřený oblek. Hlavně hodně pít, ozývalo se s ozvěnou,“ popisuje Karel Černý počátek hospitalizace, kdy prý bojoval o poslední vteřiny svého života.

Pár metrů na záchod jako cesta přes Atlantik

Horečka, problémy s nádechy a výdechy i nechutenství k jídlu se v různých intervalech opakovaly.

Nemocniční stravy, kterou senior považuje za pestrou a kvalitní, si tak zpočátku příliš neužil. Namísto jídla dostával náhražku v podobě ovocných past a přesnídávek.

Bez pomoci zdravotních sester se neobešla ani třímetrová cesta na toaletu.

„Jako kdybych překonal Atlantik,“ přirovnává radost, když už dokázal trasu absolvovat sám.

Jednou se mu však právě cestou na záchod zamotala hlava, upadl a způsobil si zranění. K doléčení tak byl přesunut na oddělení léčebny dlouhodobě nemocných.

Naočkovat proti covidu se nechal také Marián Hajdúch, ředitel Ústavu translační a molekulární medicíny v Olomouci
O očkování v Olomouci je velký zájem. "Čip tam nebyl, ani vedlejší účinky"

Supím. Ale jsem rád, že jsem tady

Domů se Karel Černý vrátil těsně před Štědrým dnem, 23. prosince 2020. Jak sám tvrdí, vyhráno ještě nemá.

„Při rychlejším a intenzivním pohybu supím jak lokomotiva. Často polehávám, musím odpočívat. Zdravá je jen část plic. Budu se vzpamatovávat ještě dlouho,“ říká a obtížně popadá dech.

Muž zvyklý na fyzickou práci a otužování je nyní odkázán na inhalátor a pravidelné užívání různých léků.

„Jestli se někdy dám úplně dohromady, nevím, ale jsem rád, že jsem tady,“ má jasno strojní kovář, který pracoval i v zemědělství a v důchodu trávil hodně času na zahrádce.

Za to, že jeho jméno dosud není na černé listině, vděčí především lékařům a zdravotním sestřičkám z hranické nemocnice.

Petra Kimmerová na infekčním oddělení šumperské nemocnice.
Studentka "zdravky" chtěla mimo obor. Práce na covidovém oddělení to změnila

Plnovous jako součást dohody

Koronavirus se mu prý podařilo překonat i s pomocí Boží a smlouvy uzavřené s nákazou.

Dohoda zněla jasně. Covid nechá pana Černého žít a on mu na oplátku při léčbě udělá reklamu na „přírodní kosmetiku z koronavirové dílny“.

Tak senior s nadsázkou označil husté vousy, kterými po dobu hospitalizace zarůstal. Přestože plnovous nosil naposledy před čtyřiceti lety, neváhal a své slovo poctivě dodržel.

Šedivě pokrytou tvář a bradu oholil až po návratu domů, z něhož měla radost nejen manželka Antonie, ale i jejich tři „děti“, jedenáct vnoučat a čtyři pravnoučata. 

Báseň Karla Černého: A léta běží (v období času a vizí)

Na procházku chodil covid denně
ulovit si něco levně,
a když ohlédl se jenom trošku,
zhlédl dědu, že nemá roušku.
Chňap, a už tě dědku mám,
co já s tebou asi udělám!?