Když přišlo jaro, tak jsme košťaty honili lítající chrousty dlouho do noci. Těch tu tenkrát bylo jako much. Lítali hlavně ze stromů podél ulice kolem trati. Kolem Kopidlna bylo tehdy hodně „panských“ polí. Pěstovala se na nich převážně řepa. Na podzim jezdily po polích velké stroje – voračky s radlicemi, které byly na páru a vypadaly jako malé lokomotivy. Stoje měly dílny směrem k Cholenicím. Správcem byl tehdy nějaký pan Vavák. Jejich syn Jaroslav, jako student v Praze, byl po demonstraci spojené s pohřbem Jana Opletala odvezen přímo z vysokoškolských kolejí do koncentračního tábora. Válku přežil a vrátil se domů zdráv. Rodina pro něj jela, když se vracel, kočárem až na kopidlenské nádraží.

Park kopidlenského zámku byl pro veřejnost otevřen jen v neděli odpoledne. Mezi zámkem a rybníkem bylo malé jezírko a v něm červené rybičky. Byl odtud krásný pohled na rybník, na které plavaly vznešené labutě. Podél rybníka vedla pěšina po obou jeho stranách, v části u zámku osázená rudými růžemi. Atrakcí bylo čapí hnízdo s mladými čápy.

Další událostí byl výlov zámeckého rybníka, na který jsme se byli několikrát se školou podívat. Bylo tam také tenisové hřiště, ale to bylo jenom pro princezny. Do třídy s námi chodila Berta Kuncová a její rodinu si přivezla paní hraběnka odněkud z Polska. Otec Berty pracoval na zámku jako zaměstnanec. Ona byla veselé děvče. Měla hodně hraček, hlavně panenky. Vím to, protože jsem ji v jejím domově několikrát navštívila. Princezny jsem při návštěvách zámku nikdy nepotkala a viděla jsem je vlastně jenom v kostele. Měly svoje místo na oratoři nad oltářem. Stará paní hraběnka byla vždy v černém, s kloboučkem na hlavně. Princezny měla bílé šaty, na nich červené kabátky a na hlavě bílé kloboučky. Jako děti jsme se v kostele měly na co dívat. Když mi bylo 18 let, tak jedna princezna měla v našem kostele svatbu. Červený koberec byl natažený z kostela a ke kožešnictví Čapkových. Když se Schlikové museli odstěhovat do ciziny, velmi se jim prý po Kopidlnu stýskalo. Berta se mnou udržovala s nimi i potom korespondenci. Byli to hodní a docela skromní lidé. Když se s nimi Berta někde setkala, tak jí žádali, aby jim dovezla na památku svazek větviček ze stromu kopidlenského zámeckého parku.

Ze vzpomínek paní Anny Čapkové, otištěných v Kopidlenských listech 2014, vybral a doplnil fotografiemi Olda Suchoradský