„Už zvonilo, ne?“ slyším se, jak přihlouple, učitelsky a zcela automaticky říkám to, co vůbec říkat nechci. Odezvou je mi samozřejmě pubertální chechtot a poznámky typu: tady není slyšet, dost času, se nezblázníme, my čekáme na učitelku apod. Tamhle u okna jsou spolužáci z jedné třídy, v koutě se mačká třeťák s prvačkou, pár různých kamarádů honem schovává cigarety, které sotva stihli o přestávce vykouřit. Ani jeden nemá roušku, natož respirátor.

„Jakto, že nemáte roušku? Víte, že ve společných prostorách je to povinné!“ Jasně, že ze mě mluví sebelítost. Proč já jo a oni ne? Inu, stavovská čest musí jít příkladem, ať chci nebo ne. „Sme přece testovaný, neé?“ slyším jednoho. „A já očkovanej, tak na co?!“ „A já už covid měla, mám protilátky přece!“ Vrhnu svůj hrůzný nejučitelovatějští pohled, načež slabší jedinci utečou do třídy a ti silnější si provokativně vytáhnou trička přes ústa. „Tak už jste spokojená?“

Jako pedagogovi s mnohaletou praxí mi došly argumenty i řeč. Jsem také testovaná, očkovaná a protilátky mám. Vejdu do třídy mezi podzimně (nebo covidově?) usmrkané a ukašlané děti, předpisově SUNDÁM respirátor, konečně popadnu dech, otřu dezinfekcí počítač a při pozdravu přemýšlím, kam se mezi obezřetností zatoulala logika. 

(sonyczech)

Děkujeme za zajímavý a čtivý příspěvek k zamyšlení! Psát nám můžete přes formulář v rubrice Čtenář reportér či na e-mail: regina.hellova@denik.cz, rádi i Vaše příspěvky (nepolitické) a fotografie zveřejníme. Těšíme se a předem děkujeme!