Prvá proběhla na začátku 60. let. Zůstala z ní fotografie maturantů s třídním profesorem, mým otcem Oldřichem Suchoradským, na Pedagogické škole v Hradci Králové. Třída se stala pro tatínka nezapomenutelnou. Tehdy mu zemřela na rakovinu manželka ve věku pouhých 35 let a jemu zůstaly k péči jejich společné dvě děti. Třída o tom věděla a snažila se pomáhat, a tak trochu vychovávat i nás, děti. Jezdily jsme s nimi na výlety, často se účastnily i přímého vyučování ve škole, když učil do večera a nechtěl nás nechat doma samotné. Ten vztah se udržel po celých 40 let, kdy ho absolventi zvali na své abiturientské srazy, kterých se rád účastnil. Oplatili mu to, když zemřel. Celá třída se s ním přišla rozloučit do obřadní síně v Kuklenách. Promluvil za ně tehdy jeden z bývalých studentů, ředitel školy Honza Lavický z Nové Paky. Jeho rozloučení bylo dojemné a nezapomenutelné.

Příběh ale pokračuje dál. Tátova dcera Evička se vdala a s manželem Čestmírem měla dvě děti, opět hocha a holčičku. Hoch se po tatínkovi jmenoval Čestmír a stal se, jak si žádala rodinná tradice, dalším učitelem v řadě. Působil na Gymnáziu v Novém Bydžově a vedl tam jako třídní 6.C. Bohužel jen jeden rok. Znovu udeřila rodinná kletba, zhoubná nemoc, a ta způsobila jeho předčasnou smrt, v pouhých 43 letech. Právě letos to jsou 4 roky co zemřel. Jeho třída na něj také nezapomněla. Před několika týdny studenti maturovali. Na maturitní tablo umístili jeho černobílou fotografii, s černou páskou. Maturovali s myšlenkou na něj. Tak aby ho i na věčnosti potěšili. Všichni byli úspěšní. Na slavnostním vyřazení pozvali maturanti oba rodiče svého mrtvého třídního profesora, aby vyjádřili vzpomínku na něho. Nezapomenutelné byly vzpomínky jeho studentek Aničky a Jany. A pak že současným studentům chybí cit. Vždyť oni jsou stále stejní. Dovedou rozeznat, kdo to s nimi myslí dobře. Tak jako to kdysi uměli studenti mého otce, stejně to cítí i ti dnešní studenti, mého synovce Čestmíra…

Olda Suchoradský