Velmi mne překvapilo, když byla ve věku, jako jsem dnes my, že prožívání proměn přírody kolem prožívala více intenzivně. Obdivovala zpěv na jaře hnízdících ptáků, křik racků na hladině rybníka a později i skřehotání žab, které se rozléhalo po hrázi daleko do vsi. Děkovala za každý déšť a při bouřce stála na balkóně a čelila dešti i větru, jako by si to stupňované běsnění chtěla zblízka užít.

Jako malý chlapec jsem jen němě zíral, co se to s babičkou děje. Až když jsem dospěl do stejného věku jako tehdy ona, jsem teprve její pocity pochopil. Já to v dnes prožívám podobně. Navíc ještě umocněné nutností nevycházet z bytu v době nákazy koronavirem. Být zavřený několik týdnů doma a sledovat život ve městě jenom z balkonu, mi připomíná pocity vězně, uzavřeného za nějaký čin, kterého se dopustil. I přes zvukotěsné okno slyším brzy ráno kosa, zpívajícího v naší ulici na stromě. Obdivuji holuba, procházejícího se po zábradlí balkonu. Dole v křoví vidím a slyším peroucí se hejno vrabčáků. Jaro je nejen vidět a slyšet, ale je i cítit vůní květů na stromech i na trávníku. Vnímám zářivou barvou slunce, hledajícího skulinu mezi domy, aby ozářilo prázdné ulice, kde je letos jako po vymření.

V duchu se ve vzpomínce vracím ke své babičce a její životní moudrosti a snažím se stejně podobně působit na naši malou vnučku, která naše nadšení nad krásnou jarní přírodou tak jako my kdysi, dost dobře nechápe. Stačí jí nové kolo a možnost s rodiči na něm cestoval z domova do města, i když musí mít nasazenou rouškou na obličeji. Je to zvláštní doba, která nás svým způsobem spojila. Myslím, že ve městech ještě mnohem více, než na vesnici, kde nebezpečí nákazy a ohrožení zdraví tolik nehrozí.

Už se těšíme na léto, které jistě přinese úlevu a návrat k vnímání přírody i lidí tak jako tomu bylo dříve. Ale nějaká zkušenost z prožité situace v každém z nás zůstane. Tak jak to cítila babička, jsme si i my dnes uvědomili, že nic není v životě lidí ani přírody samozřejmé. A že by si měl člověk vážit každé příležitosti, která ho přivede k poznání, že jsme součástí toho koloběhu života na Zemi a že není samozřejmé, že tu jsme. Měli bychom proto s pokorou děkovat za to, co jsme tady prožili.

Oldřich Suchoradský