Závěrečné fotografie všech tříd, které kdy prošly benešovskou školou, napadlo dlouholetou kronikářku Lenku Holubičkovou v roce 2020. Nebylo to snadné, fotografie přibývaly pomalu, po jedné, po dvou.

Vzpomínky, které nosíme v hlavě, časem zmizí. Nikdo do nich nenahlédne, pokud se o ně nepodělíme, skončí v zapomnění. Ještě že byly vynalezeny fotoaparáty, ty dokáží zachytit okamžik, který se po letech změní na historii. Dnes fotíme kdykoli cokoli, západy a východy slunce, domácí mazlíčky, houbařské úlovky i co jsme měli k obědu. Ale nejsou tak vzdálené doby, kdy lidé měli své dětství zachyceno jen na jedné fotografii, na té školní.

Dát dohromady závěrečné fotografie všech tříd, které kdy prošly benešovskou školou, mne napadlo v roce 2020, nebylo to snadné, fotografie přibývaly pomalu, po jedné, po dvou. Dnes jich je víc než čtyři sta, navíc ještě snímky jednotlivců, skupinek, budov i vnitřních prostor. Děkuji všem, kteří k tomu nezištně přispěli.

Nejstarší fotografie vznikly ve školním roce 1893/1894. Je na nich pan řídící učitel, jeho kolegové a katecheta a dětí tolik, že se ani nevešly do záběru. Dívky v naškrobených šatech s dlouhými sukněmi, s živůtky zapnutými až na poslední knoflíček. A kluci v oblecích, jaké nosili jejich otcové, někteří i s motýlkem či kravatou, jiní v prodřených sáčkách, z nichž už dávno vyrostli. Někdo se tváří vážně, jiný má v očích šibalský úsměv, některé obličeje jsou rozmazané, protože vydržet dlouhou dobu bez pohnutí bylo pro děti vždycky obtížné.

close Sjezd rodáků a přátel Benešova u Semil doprovodí unikátní výstava fotografií info Zdroj: obec Benešov u Semil / Lenka Holubičková zoom_in

Další školní fotografie ukazují, jak se v čase měnilo oblečení i účesy dětí, na bosé nohy přibyly boty, meziválečnou eleganci vystřídaly tepláky a barety, doma šitou a pletenou parádu nahradily pionýrské kroje a později oblečení módních značek. Na lavičkách vedle sebe sedí potomci sedláků i domkářů, továrníků i jejich dělníků, jedináčci i děti z početných rodin. Tohle ale z jejich tváří nevyčtete, zato poznáte, jestli to byl smíšek, raubíř, slušňák, nebo repetent.

Přidat k tvářím jména bylo ještě těžší než fotografie sehnat. Lidská paměť není příliš spolehlivá, není mnoho těch, kteří bez zaváhání pojmenují všechny spolužáky. Ale každý pozná své kamarády. Jsem velmi pyšná na to, že za posledních sedmdesát let jsou u všech dětí na fotografiích uvedena jejich jména, a to jen prvňáčků bylo za tu dobu víc než 800. U starších fotografií to bylo ještě těžší, ale i tady se povedlo přiřadit k mnoha tvářím jména.

S dětmi na fotografiích jsem strávila uplynulých pět let, bylo to náročné, ale moc hezké. Možná i proto, že děti na fotografiích nestárly. Jen po pár letech ze snímků zmizely, ale nahradily je zase jiné děti. A za dalších pár let se na fotografiích začaly objevovat obličeje jejich dětí, pak vnoučat… Mnoho z dětské podoby si lidé udrží až do stáří, výraz očí, úsměv, účes…

Je jedno, kolik od pořízení fotografie uplynulo let, děti na nich zůstaly dětmi. Na nejnovějších fotografiích jsou děti, které se ještě samy za děti považují, prostě malé děti. Ti, kdo už školním lavicím odrostli, se mění na děti velké a pak na děti staré. A co mají tyhle dvě skupiny dětí společné? Své spolužáky stále vidí jako kluky a holky, vědí, kde seděli, jak jim to ve škole šlo, kdo zlobil, kdo žaloval, kdo byl premiant, kdo opisoval a kdo opisovat dával. Mají společné vzpomínky na učitele, na průšvihy, na slabikář červený či bílý, na školní tašky s odrazkami, nebo polepené samolepkami od žvýkaček, na červené a modré trenýrky, na záhonky na školní zahradě a hřiště na Strážníku. Jsou to společné vzpomínky, ty nemizí tak rychle. Už vím, že člověk zůstane dítětem celý život.

V Benešově se začalo vyučovat v roce 1808, od školního roku 1863/1864 znám jméno každého dítěte, které do zdejší školy chodilo, ať už tu absolvovalo celou docházku, nebo jen pár týdnů, ať bylo místní, či tu bylo jen na handlu. Na školních fotografiích, které si na výstavě můžete prohlédnout, je zachyceno několik tisíc dětí. Na této z roku 1946/1947 jsou žáci 3., 4. a 5. ročníku, jak se jmenovali, to si můžete najít na výstavě. Fotografie jejich mladších spolužáků ale chybí. Možná právě vy ji máte doma.

Tato sbírka školních fotografií je něčím mimořádným, tohle jiné obce nemají.

Lenka Holubičková, kronikářka obce