Sedmnáctý listopad 2023 v Jičíně. Při setkání se dostavilo i překvapení

Proslov Josefa Novotného v plném jeho znění:

Dobrý večer, přátelé,

vítám vás na našem dalším, každoročním, a tedy už skutečně hodně tradičním setkání, kterému jsme si zvykli říkat sedmnáctého v sedmnáct. Je to neuvěřitelné, ale letošní setkání je už 34. Po více než tři desetiletí jsme byli zvyklí, že toto shromáždění svým nezaměnitelným způsobem zahajoval, prováděl jím a uzavíral ho pan ing. Bohumír Procházka, tedy Prochor. Letos dal nicméně na srozuměnou, že by si už rád dal oddech. Ale jistě budete souhlasit, že mu patří náš velikánský dík a obdiv, že to dokázal tak dlouho. Je určitě z velké části jeho zásluhou, že se toto naše setkávání koná pravidelně bez jediné vynechávky každý rok tak dlouhou dobu. Myslím, že by se v naší republice nenašlo mnoho míst, kde se při této příležitosti koná podobné, naprosto neformální shromáždění, které nikdo neorganizuje, nikdo nesvolává, a přesto má tak dlouhou historii. Takže ještě jednou, Prochore, moc děkujeme.

Setkáváme se tedy skoro po třech a půl desetiletích od 17. listopadu 1989. Mezi našimi prvními setkáními a těmi z posledních let cítím nicméně hodně velký rozdíl. Logicky. Ale obávám se, že ten rozdíl má před sebou bohužel záporné znaménko.

Vzpomeňme si, v jaké optimistické atmosféře jsme se tady vídali na začátku 90. let. Plni očekávání do budoucnosti, plni představ o úspěších v letech, která přijdou. Byly to představy a očekávání samozřejmě dost naivní, ale v té době snad pochopitelné. Ale určitě bychom nevěřili, kdyby nám někdo řekl, že i přesto, že jedním z hesel OF v prvních svobodných volbách v roce 1990 bylo "Zpátky do Evropy" a hlavně po skoro dvaceti letech členství v EU, budeme hrát na našem kontinentě mezi ostatními státy stále druhé, ne-li třetí housle. Stejně bychom nevěřili, že po tak dlouhé době se naše ekonomika bude nacházet v takovémto problematickém stavu. Stejně překvapivé by bylo zjištění, jak vypadá naše domácí politika. Postrádá důstojnost, politici se navzájem osočují, dokážou si i nadávat, většinou chybí respekt k soupeři. Je někdy až smutné vidět, jaké žabomyší války mezi sebou dovedou vést naši poslanci ve Sněmovně. Naše domácí politika má hodní nízkou kulturu a často se v ní objevují absurdity, které už jako absurdity snad ani nevnímáme. Když jsem zmínil Sněmovnu našeho parlamentu, tak pro mě je třeba velmi nepříjemné, že hodně silné zastoupení má jedna pro mě nacionalistická strana, která se ráda předvádí jako strana vlastenecká mající na mysli jen a jen našeho občana. A ta malá absurditka je, že její předseda se často stylizuje do toho největšího vlastence. Takže největším českým vlastencem je moravský Japonec. Ještě před nedávnou dobou byl českým premiérem Slovák s pochybnou minulostí, kterou se musely zabývat soudy, a s pochybnou podnikatelskou přítomností, kterou se opět zabývají soudy. Velmi nepříjemná je pro mě proměna voleb - to je ale skutečně jen můj osobní pocit. V prvních letech po listopadu 89 pro mě byly volby, a to jakékoli, příjemnou událostí, kdy člověk vybíral to, s čím a s kým souhlasí nebo kdo nebo co nejvíc souzní s jeho názory. V současné době jde o bolestné hledání toho, co nebo kdo snad uškodí nejméně. A nyní ještě zemřel Karel Schwarzenberg, jedna z posledních osobností, která nás spojovala s étosem listopadu 89. Jeho místo v naší společnosti a politice zůstane prázdné, je nenahraditelný. Jeden ostravský politolog, jehož jméno jsem samozřejmě zapomněl , to formuloval tak, že "náš národ disponuje minimem lidí, pokud vůbec někým, kteří by se o naši svobodu a demokracii zasloužili takovou měrou, jako K. Schwarzenberg."

Když se člověk v současné době rozhlédne kolem sebe, a teď už nemám na mysli jen českou kotlinu, ale i vzdálenější obzory, musí si snad dávat pozor, aby neztratil zdravý rozum. Vždyť když se podíváme po Evropě a vlastně i dál, musíme nutně nabýt dojmu, že se snad celý svět zbláznil. Vidíme věci, o kterých jsme si mysleli, že už patří do minulosti a do učebnic dějepisu, ale najednou jsou naší současnou realitou. Loni to bylo hlavně přepadení Ukrajiny imperialistickým Ruskem, letos je to přepadení Izraele teroristickým Hamásem. A po celé Evropě se koná v reakci na tuto válku nesčetně demonstrací. Ale hrozné je, že naprostá většina těchto demonstrací je protiizraelských. A v souvislosti

s tímto konfliktem došlo ještě k jedné naprosto neskutečné a odporné věci, ještě před nedávnem naprosto nemyslitelné. Jde o vlnu antisemitismu, která se valí světem a hlavně Evropou a od dob nacistického Německy a 2. světové války nemá obdobu. A bohužel zasáhla částečně už i Česko. Vždyť i u nás se občas konají protiizraelské demonstrace a lidé na nich volají ono známé islamistické heslo o tom, že Palestina bude svobodná od řeky až po moře. A to je už samozřejmě přímá výzva k likvidaci židovského státu. Jsem jenom rád, že se naše ministerstvo vnitra dohodlo s policií a příslušnými soudy, že provolávání tohoto hesla může vykazovat znaky trestného činu.

Jak je vidět, nežijeme v době příliš klidné, naopak, v době snad až nebezpečné. A nezbývá si než přát, aby světoví a koneckonců i naši politici měli dost schopností a odvahy tyto turbulence a problémy zklidnit a vyřešit. A tak bych rád uvedl citát z V+W, který užil K. Schwarzenberg, když se na Pražský hrad v roce 2013 prolhal M. Zeman a on v 2. kole prvních přímých prezidentských voleb prohrál: "Na shledanou v lepších časech."

Ale změňme teď toto celosvětové a celostátní makroměřítko na naše jičínské mikroměřítko. Prochor před několika lety poněkud proměnil průběh těchto setkání tak, že zde vyzval přítomné členy či zástupce různých jičínských spolků, sdružení, organizací apod., aby něco řekli o své činnosti a třeba pozvali přítomné na akce, které chystají. Pojďme to udělat i letos a vytvořme tak určitě radostnější protiváhu k tomu, o čem jsem mluvil před chvílí. A tady bych poprosil Vlaďku Wildovou, aby převzala slovo a uvedla další řečníky.