Vypadalo to, jako by nám jel pod okny. Bylo to ale až za malým Zrcadlem, kde měla své nádražíčko řepařská drážka, která svážela řepu z okolních obcí do kopidlenského cukrovaru. Pískání se neslo po hladině rybníka a bylo slyšet po celé vsi. Od nádražíčka přejížděla u Marků malá mašinka s vagonky silnici směrem do Kopidlna, pokračovala přes Kamenskou hráz, mostem na Mrlinou a zahnula vpravo do polí, samostatnou cestou mezi poli, až do Kopidlna.

Pamatuji si vše dobře také proto, že jsme podle ní se sestrou jezdili úzkou pěšinkou, vedle kolejí na nákup do města. Byla to krkolomná jízda, kterou často odnesla pádem naše odřená kolena, když jsme najeli do cesty vysunutý pražec dráhy. Babička na kole nejezdila, a tak nevěděla, jaká je to nebezpečná cesta. Mnohem méně bezpečná než po silnici, kde tehdy přejela dvě auta za hodinu a babička se přesto bála, abychom tam nedošli nějaké újmy.

Ale vraťme se k drážce. Ta ve Mlýnci nezačínala, ale naopak to byla její poslední zastávka na trase až někde od Nového Bydžova. Ožívala v době řepné kampaně, a to nejen na svoz řepy, ale i zpětný rozvoz „řízků“ z vytěžené řepy zpět do hospodářství, které sloužily jako pochoutka pro domácí zvířata. Na nádražíčku za Zrcadlem stály většinu roku vagonky bez pohybu a prázdné. A my děti jsme tam rády po nich lezly a hrály si na strojvedoucí. I to nám babička zakazovala, protože sklápěcí postranice vagonku prý kdysi smrtelně zranila chlapce. Nám se tam ale nikdy nic špatného nestalo.

Celé město i okolí žilo v době kampaně řepou a její přeměnou na cukr. Můj děda Josef pracoval několik let v cukrovaru jako brigádník. Vyprávěl, co se děje v cukrovaru s přivezenou řepou, jak se tam nejdříve ve žlabech umyje, pak krouhá na „řízky“, které se vaří za vysoké teploty a z uvolněné šťávy se odpařením dostává surový cukr. Děda tam pracoval při vykládání vagonů drážky. Jednou se na noční směně neopatrně pohyboval v kolejišti a dostal se mezi nárazníky vagonků. Zázrakem se uvolnily a on přežil. S prací v cukrovaru ale musel trvale skončit.

I dnes ještě řepařská drážka v kraji někde jezdí. Jen jako zajímavá atrakce pro děti, když takto připomíná kouzlo zašlých časů. Už tam není ta řepná vůně, ale mašinky přesto stále jezdí a pro radost dětí si vesele pískají. Více čtěte zde: https://www.reparskadrazka.cz/

Olda Suchoradský