Dne 21. srpna 1968 nás kolem 4. hodiny ráno probudilo bouchání na okno ložnice v přízemí, kde jsme jako novomanželé přespávali. Rychle jsme vstali a otevřeli okno, kde stál pan řídící Alois Koudelka ze sousední školy a sdělil nám rozechvělým hlasem, že nás právě obsazuje Ruská armáda. To byl pro nás šok, který nás okamžitě probral a vyhnal k rozhlasu, když televizi jsme v té době ještě neměli.

V rádiu se stále dokola vysílalo prohlášení strany a vlády k obsazování republiky vojsky Varšavské smlouvy, se kterým podepsaní představitelé nesouhlasili a proti němu protestovali. Byli jsme u rozhlasu do 8. hodiny, kdy bylo vysílání přerušeno. My jsme si v té chvíli mysleli, že samostatnost státu definitivně skončila a přichází další osudová rána v historii naší země. Do značné míry to další události potvrdily. Naši představitele byli okupanty zajati a odvlečeni do Sovětského svazu a tam drženi několik dní v izolaci. Teprve když podepsali protokol o legalizaci pobytu cizích vojsk na našem území, mohli se vrátit zpátky do své vlasti.

close Srpen 1968 v Mlýnci na Jičínsku. info Zdroj: z rodinného archivu O. Suchoradského zoom_in Srpen 1968 v Mlýnci na Jičínsku. Co se dělo v těchto dnech v naší malé obci? Mezi lidmi kolem panovala naprostá bezradnost a velká nejistota z budoucnosti. Obnovené ilegální vysílání rozhlasu přinášelo rozporuplné zprávy, ze kterých se nedalo poznat, jaká je skutečná situace. Noviny žádné nevycházely, doprava byla ve valné většině přerušená a naše území bylo posupně obsazeno vojsky. Převážně sovětskou armádou, ale také Poláky, Bulhary a Maďary a částečně i vojskem NDR. Došlo i na naši obec, ale mělo to dost komickou kulisu. Jak se později ukázalo, šlo více než o okupaci o omyl dezorientovaných armád na cizím území.

Stalo se to 23. srpna odpoledne. V té chvíli právě zasedal v kanceláři v 1.patře ve vedlejší škole místní zastupitelský sbor. Přijíždějící kolona vojenských aut, transportérů a gazíků směrem od Kopidlna si v prostoru u školy spletla směr a místo po silnici dál k Rožďalovicím, zamířila rovně dolů na náves a dál po cestě k vlakové zastávce. Pro zasedající zastupitele, kteří to vše sledovali z okna, to byl signál, že je obec vojáky obsazována. Zastupitelé v panice opustili úřadovnu a uchýlili se do sklepních prostor budovy školy. Tam už nemohli vidět, že kolona, když projela obcí až k zastávce zjistila, že tam cesta končí. Po dohadování a informaci u závoráře se v poli za zastávkou s vojenskou technikou otočila a vracela se zpět. Tentokrát správně směrem na Rožďalovice.

Naši radní byli v té době stále ještě ve sklepě a slyšeli rachocení techniky kolem školy. Ven však neviděli, a tak čekali každým okamžikem příchod vojáků a zvolili mezi sebou parlamentáře, který uměl alespoň trochu rusky a byl schopen s okupanty vyjednávat. Když však postupně vše utichlo a nic se dál nedělo, pochopili, že se okupace zatím nekoná a vrátili se k jednání do úřední místnosti. My doma toho z okna také moc neviděli, ale pan řídící nás o dramatu v sousední škole večer podrobně a s velkou nadsázkou informoval.

Tak to jsou mé stručné i trochu veselé vzpomínky na pohnuté dny, které nám nikomu až do smrti z paměti nikdo nevezme. Byla to doba, kdy se z osvoboditelů ze dne na den stali okupanti a zcela nám změnila náš pohled na „přátele“ v době socialismu. Je smutné, že ani dnes nemáme tak pevné spojence, abychom mohli předpokládat, že nás ochrání a nezavlečou nás do dalších konfliktů, kterými je a byla naše dávná a blízká historie tak silně vyplněna.

Olda Suchoradský