On ve Mlýnci učil na konci 40. a na začátku 50. let. Škola byla hned vedle našeho domku, a tak jsme to k sobě neměli daleko. Většinou jsme si hráli venku na zahradě. Když pršelo, tak jsme prolezli celou školu od střechy až po půdu. Stejně tak tomu bylo v případě našeho domku.

Naše přátelství se však narušilo, když pan řídící Vondráček onemocněl duševní nemocí a musel přestat učit. Dokonce za několik let zemřel. Vondráčkovi se museli z Mlýnce odstěhovat do Jičína, do domu nad mléčnou jídelnou, kde maminka Iva pracovala. Bylo to blízko Valdické brány. O prázdninách za námi jezdil do Mlýnce a my zase za ním do Jičína.

Jednou jsme se sestřenicemi a mojí sestrou a tetou Boženkou, spolu s Ivem navštívili Prachovské skály. Mám na tento výlet několik fotografických připomínek. Později se naše cesty rozešly. Až někdy počátkem 90.let se najednou Ivo s manželkou i se svými dětmi u nás ve Mlýnci objevil znovu. Přijel rodině ukázat místa svého dětství. Provedl jsem je školou, která už tehdy dávno nesloužila svému účelu. Ale třeba sklad školních pomůcek na půdě školy stále existoval a nám dětství najednou přiblížil.

Jeho rodina tehdy žila v Karlových Varech. Náhoda tomu přála, že jsme se za několik měsíců znovu sešli, tentokrát v jeho bydlišti. To jsme hráli v Karlových Varech na šachovém turnaji, s dětmi z Kopidlna. Měl jsem příležitost navštívit byt svého dávného kamaráda v moderním panelovém domě. A celá jeho rodina nám další den přišla fandit do hracího sálu šachové soutěže, kde jsme dobře uspěli. Možná proto, že jsme chtěli sami sobě dokázat, že dávná přátelství nestárnou a mají trvalý smysl.

Vzpomínal Olda Suchoradský