Je to místo jen několik kilometrů za Novou Pakou, s pojmenováním Radkyně. Tady se narodila moje životní družka Jaruška. Poznali jsme se na začátku studia na Pedagogické fakultě a stali se nerozlučnou dvojicí. Vydrželi jsme do příštích prázdnin. Dvouměsíční odloučení ale bylo kruté. A tak jsme se dohodli, že se spolu tajně sejdeme. Byl konec července já se vydal z Hradce na kole přes Hořice a Miletín směrem na Novou Paku. U autobusové zastávky už na mně čekala moje láska. Vyšli jsme na kopec a já poprvé uviděl krásnou vesničku i s baráčkem, v podobě pravé podkrkonošské roubenky. Dlouho jsme se spolu nemohli zdržet, na milenku čekala doma práce. Rozloučili jsme se a já sedl na kolo a vrátil se zpět stejnou cestou domů.

Výlet jsem si ten rok zopakoval 3.září 1965, kdy jsme se už nijak neskrývali a já zamířil od Bělé u Pecky přímo do vesnice, až k té pohádkové chaloupce. Tam jsem byl představen rodičům a pobyl tam celé tři hodiny. Domů jsem se vrátil až za tmy. Vesnička se pro nás oba stala symbolem spojení našich rodin.

Tchán jako zedník začal domek v Radkyni opravovat a proměnil ho postupně v moderní sídlo. Podobně pomáhal i nám ve Mlýnci, kde jsme začali po svatbě žít. V radkyňském rozestavěném domku proběhla dokonce naše svatební hostina, o 3 roky později od mé prvé utajené návštěvy. Pokud oba rodiče žili, jezdili jsme tam často na návštěvu. Připomínat si ten nádherný kraj a scházet se tam s příbuznými, kterých každým rokem přibývalo.

Vesnička a místo našich vzpomínek stále žije. Spravuje ho nejmladší manželčina sestra s manželem a její syn si tam vedle toho původního postavil nový dům. Život plyne dál, stráně Radkyně jsou stále stejně krásné a plné života, jako tomu bylo kdysi dávno, když jsme tady budovali svůj celoživotní vztah.

Vzpomínal Oldřich Suchoradský