Nějaký čas po narození jsem zkoušel chodit, ale nijak mně to nešlo. A tak se rodiče obrátili na lékaře v hradecké nemocnici a ti rozhodli, že trpím tuberkulózou kosti a že na to není jiná možnost než dlouhodobé léčení v sanatoriu ve Vysokých Tatrách. Odvezli mně tam v mých dvou letech a strávil jsem tam na lůžku celé dva roky života. Bez zjevného výsledku, protože levá noha mě stále nenosila.

Rodiče pátrali, co a jak se mnou dál. Řešení se našlo a já se ve svých 4 letech ocitl v pražské nemocnici na Karlově náměstí, kde se mě ujal ortopéd prof. Jan Zahradníček. Ten opravil diagnózu hradecké nemocnice a určil příčinu mé nehybné nohy ve vrozeném vykloubení nohy. Provedl na mně sérii operací, kdy mně můj kyčelní kloub pomocí drátu a hřebíku zpevnil a já se konečně, ve svých skoro sedmi letech, poprvé postavil a postupně naučil i chodit.

Dušičková vzpomínka na pohřeb maminky Evičky.
Dušičky: Maminka mi umřela, bylo mi deset let. Cely pohřeb jsem proplakal

Po celý život s vděčností vzpomínám na svého zachránce. Díky němu jsem prožil zajímavý a bohatý život. Sice s určitým hendikepem, ale v podstatě jako každý jiný zdravý člověk. A pokud jde o můj pobyt v Tatrách, i ten měl některé klady. Naučil jsem se dokonale slovensky a jak říkali moji rodiče, dvouletý pobyt horách mně pomohl k imunitě proti chřipce a nemocem podobného typu, které jsem v životě téměř neznal.

Vracím se ke své rané vzpomínce na pobyt v sanatoriu v Novém Smokovci. Na Slovensko za mnou po dva roky jezdili na návštěvu rodiče, z čehož se zachovala celá série fotografii. Na nich jsou nejen rodiče, ale i děda a babička z Mlýnce u Kopidlna. Děda Josef mně k Vánocům přivezl jako dárek husí prsa a ve sklenici játra zalitá husím sádlem. Dodnes cítím jejich chuť a vůni. Byl to pro mne krásný a nezapomenutelný dárek. Vzhledem k blížícím se Vánocům si ho každoročně a rád připomínám, při pohledu na fotografie z mého dlouhého pobytu v Tatrách. 

Vzpomínal Olda Suchoradský