Do Kacákovy Lhoty je jen jeden kopec, jede se dobře. Akorát mám pocit, že v tříkolce něco skřípe. V lese Lipec zastavuju, kontroluju. Tady se kola netočí, ale Kára skřípe dál. Ejhle, toť ptactvo nebeské. Jistě i kolega Matěj měl své divadelní potíže, než je objevil.

V Kacandě dostávám kafe, sklenici vody. Voda je rekvizita. Káru přestavuju na divadlo, venku hraje se krásně. Předehru obstará moje foukací harmonika. Pak úvodní proslov, vlastně diskuze. Je pohádka pravdivá? Ošemetná věc. Na káře mám ručně vyřezávanou vrtuli, vyprávím dětem, že jsem s divadlem přistál za vsí na louce. Chápou. Možná ale jen tak dělají.

Děti jsou dnes chytřejší než za Matěje.

Vyprávění o hrdličkách je, zdá se, baví. Dokonce chápou princip vajíčka. Aby ne, jsou to vesnické děti. Fotka jednodenního hrdličáka má premiéru. Záslužnou. Však jsem se načekal, než paní Hrdličková to své holátko ukázala do kamery.

Přestávka krátká, vyplněná písničkou a tancem. Děti se musí proskočit, to je pedagogické pravidlo.

Ztracená Ema, má dvě klíčová místa. Scéna deště se líbí. Není kašírovaná, voda je pravá. Zvlášť děti potěšilo, když sem postříkal i paní učitelky. Úspěch měla i scéna, kdy tatínek volá policii, aby jela hledat Emu. Telefon totiž „hrála“ bota dítka v první řadě.

Čas kvapí, nemám čas scénu složit, přejíždím do Úlibic. V topolové aleji za mnou vlaje opona, fakt si připadám jako Matěj. Akorát ten nezvyklý zvuk…  Jasně. Nádhera. Neodmontoval jsem vrtuli a ona se, protože šlapu rychle, opravdu točí. Tak tohle Matěj nemá.

MŠ a ZŠ v Úlibicích je soukromá škola. Hraju vzadu na zahradě, daleko od hřmotících aut. Scénu s deštěm musel jsem pro velký zájem opakovat. Všechno vyšlo, děti oběd stihnou. Jenomže. Na ten oběd nešly, čekaly. Pak mi to jedna holka vysvětlila. Chytrá holka, už po prázdninách postoupí z MŠ do ZŠ. Chtějí vidět jak poletím. Ještě jsem neuváženě slíbil, že obletím kostelní věž. Tak že si počkají. Další debata o tom, co je pohádka. Když jsem odjížděl na panelku k Robousům, utíkaly děti podle plotu a mávaly. Ať zas přijedu.

Tak tohle je na tom divadle nejlepší.

Ještě lepší, než když jsem na Veselce potom propíjel honorář.

 Bohumír Procházka (proChor), Jičín