Ale tržba za vyřazení knihy musela být velká. V muzejní chodbě si lidi navzájem překáželi. Kdy se to vyskytne, moci se neomezeně hrabat v knihách, vybírat až tak, že nelze pobrat. Další důkaz toho, že neexistují věci nepotřebné. Vždycky někdy někdo potřebuje to, co druhý ne. Nejen voda v přírodě má svůj koloběh. I knihy. Poutavá byla ukázka pomůcek pro slabozraké a nevidomé. Včetně psacího stroje.

Pečlivý návštěvník postřehl, že objevilo se tu nové krásné slovo. Líbezníček. Jak jinak nazvat líbezné obrázky líbezných dívek, které tu byly k mání. Myslím ty obrazy. Však přiznejme, že i líbezných dívek – návštěvnic bylo tu dostatečně. Knihovnické řemeslo je výsadou žen. Ale v Jičíně je účinný muž, Josef Beneš, který přivedl na scénu svého pejska. Rotvailera jménem Eda.

Nu, pejska, on není zrovna malý a není jen pro zábavu. Je to záchranářský pes a je cvičený na vyhledávání lidí, kupříkladu při živelných katastrofách. Když najde živou osobu, začne štěkat. Pokud neživou, pustí se do hrabání. Názorně to předvedl. Odvážná holčička byla zavřená do krabice. Přiběhl k ní a začal štěkat velmi rychle.

Divadlo Na židli přijelo z Turnova. Hraje už 42 roků. Typické divadlo starého stylu, které jezdí za diváky, jako kdysi Matěj Kopecký. Za tu dobu vystřídalo všechny druhy loutek, od marionet, po maňásky, se kterými přijelo do Jičína. Ale mají i svůj železniční vagon, který připojují za parní vlak a v něm hrají. K tomuhle divadlu se dobře hodila svým vystoupením i knihovnická kolegyně z Paky, Stáňa Benešová, která přijela s kašpárkem.

Poté přišla teta Máňa a zavzpomínala na život stařen. Svým vyprávění přesvědčila posluchače, že život seniorů vůbec není fádní a že i stařeny zažijí spoustu legrace.

Je zajímavé, že teta Máňa, byla velmi podobná panu spisovatelovi Václavovi Francovi, který ji na scéně vystřídal. Někteří mluvili o reinkarnaci – převtělování. Pan spisovatel uvedl čerstvě vydanou knížku Jablko nepadá daleko od stromu, která vznikla s podtitulem česká povídka 2020. Třináct autorů, mnozí z Jičína, napsalo svou povídku na téma známého českého pořekadla. Autoři četli ukázky a odměnou jim nebyla květina, ale vybrali si z košíku krásně vybarvené jablko.

A nezapršelo, a nezapršelo. Tak mohl pokračovat pestrý program. Byly dětské dílničky, kavárna na terase nabízela skvělé pěčivo, a odpoledne se střídaly kapely.

Dívky z knihovny náležitě si oddechly. Protože nepršelo. Hlavně ale právem, protože odevzdaly pořádný kus dobré práce.

Bohumír Procházka