Festival připravila skupina dívek s menším přídavkem chlapců. Většinu znám z Lodžie. Koná tak už pátý rok, vedle velkého, známějšího a dlouhodobého slavného Jičína města pohádky. Pohádka letos nebude.

Do protikoronavirových opatření by se rozsahem nevešla. Ani JČ není malý. Jen jiný, nekomerční … Dál nebudu vysvětlovat, přijďte se podívat. Je velký svým významem. Holčičími (a klukovskými nápady).

Tím, že mladým lidem záleží na tom, aby se něco dělo. Něco dobrého, kulturního. Něco tvůrčího. Zvou Jičíňáky i přespolní a ukazují jim i jiný druh života, než je seriálově televizní. A ejhle, on je stejně zábavný, ale je tvůrčí. Radost z dobrého díla.

Tak ta docela malá dívka na lavičce přijela z Olomouce. Je studentkou Palackého univerzity a už za rok bude učitelkou a bude učit výtvarnou výchovu a češtinu. Píše diplomku na téma Dětská úzkost. Bude to přemejšlivá holka.

Na svou budoucí práci připravuje se zodpovědně. Rozvěsila tu lístky s úkoly na téma mimosmyslového vnímání. Například: „Vsákni se do barvy – rozpíjej emoce - hledej svůj osobní odstín – kolik přírodních pigmentů znáš?

Trochu náročné? Inu život je pestrý. Má-li být plnohodnotný, žádá si myšlení, konání. Život není jen vlnění se před podiem s hudbou. Každý dnes smí prožít ho, jak chce. Může si vybrat. Jinčí Čin připravil mu tvůrčí dílnu, kterou tu uvádíme jako příklad.

Šipka vede do patra, na diskusi o školství. Studenti, učitelé. I Martina Berdychová, která jako náměstkyně krajského hejtmana má na starosti školství. Přijel i student Viktor Silke za Českou středoškolskou unii. Zajímavé setkání studentů, učitelů, šéfů škol s političkou. A veřejností.

Jedna rodina měla tam hned pět členů – každý z nich ve věci nějak zainteresovaný. 29 lidí byla slušná účast. Panelová diskuse měla skvělého moderátora – studenta z Olomouce, neopomenutelného průvodce z Lodžie, Adama Hoška. Přijel skvěle připravený, diskusi organizoval tak, aby si každý mohl říct své.

Vždyť téma - Jak by měla vypadat budoucnost školství - zvládne dnes málokdo. Těžko vypsat různost názorů tu vyřčených. Tak za všechny slova Bodlákova (pan ředitel avantgardní Školy Bodláka a Pampelišky z Veliše: „Já se každý den něčemu učím. Třeba mlčet.“

Jen dvě ukázky pestrého programu. Před Bunkrem pak setkaly se po sedmé večerní dva světy. Účastníci panelové diskuse, která si tu organizovala kuloáry a štamgasti z Bunkru, kteří odmítali pít své pivo ve stoje a zmocnili se jediné v té době volné tu lavice.

Autor: Bohumír Procházka