Odlišnost byla i v tom, že letos byl zjevný pořadatel – Milion chvilek pro demokracii. Pod patronací města. Pořadem provázel Tomáš Dvořák, se svou dvanáctistrunnou kytarou a písničkami, které před třiceti lety zněly. Moderoval Vojtěch Strašík, organizačně pomáhali ostatní mladí příslušníci Milionu chvilek. Pořadatelé neopomněli portrét Václava Havla a symbol Véčka. Ten byl k disposici se sadou fixů, aby každý mohl vyjádřit svůj názor na svobodu písemně.

Pořadatelé rozdávali leták Co chceme a co nechceme. Tam požadují politiky, aby respektovali demokratická pravidla a žádají, aby Andrej Babiš odstoupil z funkce.

Transparenty byly tři, prapory též.

Pan senátor Černín místo obvyklých politických frází vytáhl mobil a odcitoval dopis své dcery Zuzany z Bruselu. Píše v něm, jak je šťastná, že může žít ve svobodě. Vladimír Mikan, porevoluční poslanec, připomněl aktéry Listopadu v Jičíně. Mimo jiné zmínil primáře Krátkého, Radka Schovánka a divadlo Baret. Mluvil o hrdinství Jičíňáků v době, kdy ještě nebylo jasné, jak vše dopadne.

Jiří Vitvar hovořil o Jičínském apelu, který vznikl před dvaceti lety a prohlášení k němu vydali i letos jeho zakladatelé a studenti. Symbol odpuštění. Základním kamenem je respekt ke druhému a jeho názorům. Prohlášení apelu je nad všechny politické projevy.

Železnický farář Josef Kordík zavzpomínal na minulost disidenta. Připomněl zdánlivě odtažitý problém. Jak je důležité i dnes v případě úmrtí člověka připravit důstojné rozloučení. Různorodý výběr řečníků, kteří mluvili věcně a krátce, se organizátorům povedl.

Závěrečnou hymnu zpívali účastníci i se slovenskou částí.

Setkání se protáhlo do tří čtvrtí na osm. Kdyby byly v Jičíně bulvární noviny napsaly by, že poklid starobylého náměstí rušil hlasitý hovor skupiny lidí u kašny. Seriozní tisk informuje o tom, že skupina věrných, která se schází u kašny třicet let, zůstala, vzpomínala a povídala. Probíraly se otázky velké i jičínské politiky. Společenské, kulturní i jiné dění. Dobře, přiznáme i drby z radnice. Protože svařák musí být dopit. Ano, každým rokem pije se svařené víno, dodané péčí Vlaďky, Jirky a Štěpána. Víno k oslavě patří – máme co slavit. Víno otvírá jazyk. A tak tu odcitujme výrok nejmenovaného politika: „To jsem netušil, že budu tak úspěšnej.“ Ale on opravdu ve své funkci odevzdává dobrou práci ve prospěch města.

Bohumír Procházka