Do závodů v Jičíně zbývá necelý týden. Jsem absolutně bez motivace a chuti se motorkám a vůbec všemu okolo závodů věnovat. Nevím co se stalo, ale najednou mi nedává absolutně nic smysl a časy kdy jsem se těšil na to, až budu poblíž trati jsou pryč. Přitom ještě před pár měsíci jsem se nemohl dočkat a odpočítával dny do začátku sezóny. Dokonce jsem si vzal i úvěr abych mohl vylepšit svojí motorku a nakoupit potřebné vybavení. Pořídil jsem krásný veteránský motocykl a těšil se až se na něm budu moc svézt na okruhu. Ta chuť je najednou pryč a já ze sebe doluji poslední střípky své lásky k jedné stopě. Odeslání přihlášky jsem nechal na úplně poslední chvíli a přesto si nejsem jist, zda jsem udělal správně, když jsem se na tento podnik přihlásil.

Je den odjezdu, vše sbaleno, připraveno a já stále necítím radost z toho, že jedu na závody. Sakra co se to se mnou děje? Je spoustu lidí kteří by se mnou okamžitě měnili a mohli si tak svůj sen splnit. Stejný sen, který jsem měl před lety já a nyní ho smím žít. No nic, jdeme na to. Náladu mi nezlepší pokud budu sedět doma a nemohl bych se na sebe podívat do zrcadla, kdybych to vzdal. Po příjezdu do depa následuje už klasická stavba šapitó. Ancábl vybalen a jdu se porozhlédnout po depu. Nikoho tu neznám, hergot vždyť je to úplně jiná parta než na kterou jsem zvyklý. Ale je to zatraceně jiné. Je to lepší než na závodech moderních strojů. Dokonce je to parádní. Ty kráso, já jsem normálně v šoku. To jak tu všichni drží pospolu a jak tráví čas společně je jako návrat do minulých let. Moje motivace je zpět. Večer si užívám se skvělou partou, popíjíme a bavíme se. Prostě paráda. Pátek je už tradičně ve znamení přejímek. Pro mě letos obohacen zařizováním nového technického průkazu pro veteránský motocykl. Administrativa odbavena a jdeme se postavit do fronty na technickou přejímku. Čekám ve frontě, když najednou se ozve rána a já ležím i s motorkou na zemi. Do pr*ele co se to stalo? Noha pod motorkou, jednou rukou držím helmy a druhou celou se opírám o zem. Přibíhají lidi na pomoc a konečně zjišťuji k čemu došlo. Jeden ze závodníků tlačil svoji motorku z přejímek a jako na potvoru vedle mě šlápl do díry, ztratil rovnováhu a spadl i se svým strojem přímo na mě. Parádní začátek. Ještě jsem se ani neučesal a už ležím na zemi. Na neštěstí jsem nechal nohu pod motorkou tak nešťastně, že to odneslo táhlo řazení. Bože, já snad opravdu nosím smůlu.

Konečně je tu sobota a tím pádem tréninkové jízdy. Misí se ve mě strach, nervozita, ale zároveň ohromné nadšení a natěšenost. Před první vyjížďkou se mi obrací žaludek a nervozita dosahuje nejvyšší úrovně. Dostávám se do klidu hudbou a čas neúprosně ukazuje, že je čas vyrazit na trať. Je to tu. Vyjíždíme a já si připisuji první kilometry na této staré dámě. Může mi sakra někdo vysvětlit jak na tomhle mohl někdo kdysi závodit? Vždyť se to celé klepe, dělá to neskutečný kravál a aby toho nebylo málo, tak to ani nebrzdí. Po 2 kolech už ani necítím zápěstí

a musím na rovinkách vyklepávat ruce. Ty ''starý páprdové'' (myšleno v dobrém) mě berou zleva, zprava a za chvíli je ani nevidím. Počkat vlastně vidím, protože co nevidět dostanu od všech kolo. No co, každý nějak začínal. První trénink je u konce a když pominu výsledky, tak jsem celkově spokojený… Ouha. Po dojetí zjišťuji, že táhlo řazení je opět ohnuté, ale během jízdy jsem to ani nepostřehl a žádné problémy nevyvstaly. Jak jsem před víkendem neměl žádnou motivaci, tak nyní se naopak nemohu dočkat až opět vyjedu na dráhu. Bohužel je kvůli vážné nehodě celý program přerušen červenými vlajkami. V depu nastává nervózní atmosféra a na každého to působí nepříjemně. Snad to nebude nic vážného a budou všichni v pořádku. Po restartu už program pokračuje bez přerušení a vše jde jako na drátkách.

Do druhého tréninku najíždím nažhavený jako kamna v zimě. Hned od prvního měřeného kola znatelně zrychluji, na motorce se cítím sebevědomý a zkouším posouvat brzdné body. Skutečně si to užívám a dokonce ani necítím bolesti rukou, jako v prvním tréninku. Mé nadšení netrvá dlouho. Zhruba v půlce času vyměřeného pro naši kategorii se znovu ohýbá táhlo řazení. Nepomáhá ani lehké pošlapání na rovince a snaha o narovnání, alespoň do takové míry, kdy by bylo možné dojet do depa. Z obav o větší poškození tohoto krásného stroje, zvedám ruku, čímž symbolizuji zpomalení a odstavuji Hondu na bezpečné místo. Při čekání na svozový vůz mám takřka slzy v očích. Do pr*ele. Zrovna když mi to tak krásně šlo se musí něco pos*at. Na druhou stranu… Možná je dobře, že mě to zastavilo. Možná by ten pocit jistoty a následné zrychlování mohlo vést k pádu. Takhle se dá pořád zítra startovat. Svozák mě vykládá na kraji depa a ke stanu motocykl tlačím. V momentě kdy mě spatří Ondra, který motorku postavil, ke mě běží a zjišťuje co se stalo. Hned si ví rady a také okamžitě započíná opravu a takovou úpravu abych s tím v budoucnu neměl další problémy. Ještě než se převléknu z kombinézy, je vše hotové a já se opět nestačím divit. Parta tady je úplně jiná než na moderních závodech. Všichni jsou tu ochotní a příjemní. Cítím se tu vážně skvěle a jsem přesvědčen, že toto je ta správná cesta.

Probuzení do nedělního rána je přímo famózní. Žádný stres ani nervozita, ba naopak. Už se těším na svůj první závod. Start je naplánován ve 13:45, což je na jednu stranu špatně, poněvadž přijdou nervy. Na druhou stranu mám dostatek času se podívat na závody, pokecat se spoustou přátel, kteří mě přicházejí navštívit a podpořit mě a užít si celkově tu atmosféru. S postupujícím časem však zjišťuji, že čekat takhle dlouho na svůj start

je přímo utrpení. Čím více času mám, tím více přemýšlím a tím více se zvětšuje má nervozita. Hodinu před nájezdem na grid už se mi opět obrací žaludek a já mám tendenci zvracet. Naštěstí není co, protože jsem od rána nic nejedl, pochopitelně kvůli nervozitě o které jsem ráno tvrdil, že nemám. Mrazíci se mě ještě ptají, zda je potřeba něco udělat na motorce. Odpovídám, že je vše v pořádku, Kájovi to nedá a jde mi alespoň přeměřit tlaky v gumách. Samozřejmě, že v obou je tlak úplně na ho*no a musí se upustit. Neumím si představit být tu na vše sám. Nemám absolutně tušení co dělat a těch informací jak s motorkou zacházet a jak k daným věcem přistupovat je tolik, že si to musím psát. Mám z toho všeho hlavu v pejru. Půl hodinu před startem se už oblékám a poslouchám oblíbené písničky, abych se trochu uklidnil. Pomáhá to. Soustředím se jen na hudbu a text a mysl se zklidňuje. Je čas. Z depa zaznívá startování motorů mých spolubojovníků a tak probíhá poslední poplácání po rameni, podání ruky či ťuknutí pěstí. Odjíždím od stanu a celé startovní pole se řadí u okraje dráhy a čeká na povel po kterém odkroužíme zaváděcí kolo. V tuto chvíli dosahuje nervozita kritické úrovně. Jen zhluboka oddechuji a modlím se aby vše dobře dopadlo. Konečně. Traťový maršál dává praporem pokyn a všichni vyjíždějí na dráhu. Nervozita je pryč a vystřídalo ji pekelné soustředění se. V duchu si říkám ''Hlavně ty vole najeď na správné startovní místo''. Najížděcí kolo uteklo jak voda a už se řadíme na svá místa, které jsme si vybojovali v kvalifikaci. Pro mě je to poslední řada. Přátelé, kteří tu jsou jako pořadatelé na startu mi ještě přejí hodně štěstí. Mezitím mizí ze startu číslové tabulky dle kterých jsme věděli kde zastavit. Červený prapor odchází a vše je připraveno na start. Národní vlajka jde nahoru, řadím za 1, vlajka jde prudkým pohybem dolů a je odstartováno. Celé pole se dere vpřed. Pár lidí zaspalo a neodlepilo se ze své pozice tak rychle. Některým dokonce motocykl zhasl. Získávám tak několik míst a posouvám se ku předu. Ještě na brzdách do první zatáčky vidím většinu závodníků a na výjezdu dokonce jednoho předjíždím. Záhy se mi však ostatní ztrácí v dáli. No nic, alespoň si můžu hezky v klidu jet své žalostné tempo. Ještě není ani půlka závodu a už dostávám kolo. Berou mě ze všech světových stran, chvílemi si připadám jak obložený chlebíček. Ponechávám chladnou hlavu a jedu si svou stopu. Hlavně nekličkovat, abych klukům nezavařil. Ke konci závodu dostávám další kolo a bohužel jsem přišel o tlumič řízení. Ruce už ani necítím. Levou si na rovinkách proklepávám, ale pravá musí vydržet do cíle.

Hergot přece kvůli tomu neuberu. Už takhle jedu dost pomalu. Jelikož se zde nejezdí na počty kol, ale na vyměřený čas, stojí u cílové čáry časomíra. Podle času který aktuálně ukazuje mi zbývá poslední kolo. Díky bohu. Už mi docházejí síly. Teď to nesmím po*rat. Hlavně to dovézt do cíle. A už to vidím. Pár desítek metrů přede mnou vlaje šachovnicová vlajka. Protínám cíl a emoce ze mě doslova vystřelí. Zvedám ruce nad hlavu a vítězně s nimi třepu. Teď teprve vnímám kolik je podél trati diváků. Všichni mávají a tleskají. Je to opojný pocit, všechny pozdravy vracím a užívám si tuto chvíli. Je to odměna za všechno, co pro to každý jezdec dělá. Už chápu co zažívají herci při potlesku v národním divadle. Fanoušci na přírodních okruzích jsou zkrátka výjimeční a patří jim můj respekt. Není silnější motivace pro další snažení, než blahopřání a ovace. Všeho se mi teď dostává plnou měrou. Po návratu ke stanu se kolem mě sbíhají další přátelé a blahopřejí k dojetému závodu. Jsem skutečně šťastný. Tento víkend je zlomový a ukázal mi, že bez závodů bych na světě nebyl rád. Chvíli potrvá než to všechno vstřebám. Bohužel je tu chvíle loučení, balení a následného odjezdu ke svým domovům. Tahle chvíle je vždy dojemná. Jen si stoupněte k hlavní bráně v depu a sledujte ty desítky dodávek mířících pryč. Vhání to slzy do očí.

Jsme u konce mého vyprávění. Jak už jste zvyklí opět se to protáhlo. Ale věřte mi, že popsat tak silné emoce, které jsem právě prožil, skutečně nelze na pár řádcích. Pokud jste dočetli až sem, tak moc děkuji za váš čas a ocením, pokud mě podpoříte sdílením či likem. Dále chci poděkovat pořadatelům za skvěle připravené závody a fanouškům za atmosféru. Rád bych poděkoval i Radku Šeflovi, který mi celý víkend pomáhal a byl k ruce. Největší díky však putují do Turnova k rodině Ondřeje Mráze. Bez těchto úžasných lidí bych se k veteránským závodům nikdy nedostal a rozhodně bych tento víkend bez jejich pomoci nezvládl. Moc vám děkuji přátelé, jste pro mě jako vlastní rodina a velmi si vás vážím.

U dalších závodů zdar. #Kosák94