S jeho rodinou jsme byli spřízněni přes dědu Čížka. Říkal jsem mu roztomile Vladimírek. Nebylo to náhodou, protože to byl blonďatý chlapec, na svůj věk velmi inteligentní a vstřícný. Zpočátku jsem to s ním neměl jednoduché, protože měl jako mladší chlapec docela jiné zájmy. Byl hodně čilý a často jsem měl co uhýbat před jeho klackem nebo kládou, kterou se po mně ohnal. Bez špatného úmyslu, prostě si takto hrál. Později jsme si našli bezpečnější způsoby zábavy. Navštěvoval jsem rád Špicarovo hospodářství, kde pobýval u svého dědy a babičky, jako já. Hráli jsme si na dvoře, ale také ve výběhu pro dobytek pod Kamenskou hrází. Pobíhali jsme ve stájích, kde byli koně a po chlévech s kravami a prasaty. V době deště byla naším rájem stodola anebo špejchar.

A co jsme tam spolu dělali? Hodně jsme si povídali. Do pískovcových bloků stodoly jsme vyrývali kameny rýhy, které tam jsou dodnes. Také jsme chodili k nám a pouštěli si na podlaze autíčka a pořádali s nimi závody. Před domkem na okraji silnice, kde bylo korýtko k odvodu vody po dešti ze silnice do rybníka, jsme stavěli přehrady. Nebo běhali kolem rybníka, po Drobečkově zahradě a na Kamenské hrázi. V rákosí malého rybníka Zrcadla jsme si prošlapávali chodby, stavěli skrýše, „salóny“, jak jsme si je nazývali. Často jsme se při tom vykoupali ve vodě, spíše v bahně, což zvláště v zimě nebylo příjemné. To jsme pak od prarodičů dostali kázání a zákaz na rybník chodit. Ale rybník jako by nás magicky přitahoval. Vystačili jsme si docela sami. Někdy jsme ke svým hrám přibrali kamarádova mladšího bratra Jéňu a moji sestru Evičku. Ale jen proto, abychom si z nich dělali legraci a ukazovali jim svoji fyzickou i mentální převahu.

S Vladimírem se vídáme dodneška. Nedávno byl v Hradci i se svojí tetou Maruškou z Mlýnce, manželkou jeho strýce Mirka. Bavili jsme se o jeho chalupě v Prodašicích, kde jako Pražák tráví víkendy a loni tu začal včelařit. Při svých opakovaných setkáních vzpomínáme na prázdniny a zážitky, které jsme spolu kdysi prožili.

Oldřich Suchoradský