Potom to byla vůně rozkvetlých lip u nedaleké budovy mlýnecké školy, které nejen krásně voněly, ale i zpívaly tisícovkami včel, které je navštěvovaly a opylovaly. A do třetice to byla vůně dozrávajícího obilí a s tím spojených žní.

U Špicarů měli před stodolou mlátičku, ke které se na žebřiňáku dovážely z panáků na polích obilné snopy. Ty z něj putovaly na vál mlátičky, kde jim obsluha přeřízla provaz a vložila je do mlátičky k dalšímu zpracování. Jenom to zahučelo, jak byly klasy v mlátičce zbaveny zrna z klasů a v napojené řezačce byla sláma pořezána a nafoukána do stodoly. Hodně to prášilo, a právě ten obilný prach dělal tu pravou vůni, která mně dodnes zůstala v nose a při letních vedrech se mně vrací na mysl.

Ještě odbočím vzpomínkou na prvý kombajn, který jsem jako kluk na vlastní oči viděl ve Mlýnci. Dědou jsem byl poučen, že je to pojízdná mlátička, která obili poseče, nabere, vymlátí, vytřídí zrno a padá za ní již vymlácená sláma. Na tu dobu velký zázrak. Na Kamenskou hráz, pod kterou se směrem ke Kopidlnu na poli prvý takový kombajn objevil, se shromáždila celá vesnice, aby se podívala na ten zázrak techniky. Opravdu tam jezdil a prášil tak jako ta mlátička u Špicarů.

Hlavou mně letělo, že těm starým mašinám je tímto vynálezem odzvoněno. Ale nebylo. Najednou se kombajn uprostřed pole zastavil a přišel konec produkce. Porucha stroj zastavila a bylo po slávě. Jeden z přihlížejících sousedů to stručně zhodnotil: „Tak vidíte, jak to dopadá. Zůstaneme zatím u té naší staré a poctivé mlátičky.“ No, pravdu měl jen částečnou. Technika se času přeci jen prosadila a mlátičky poslala do muzea.

Vzpomínal Olda Suchoradský