Někdejší talentovaný fotbalista a současný trenér oddílu TJ Sokol Lužany se narodil v Jičíně. Zásluhou svých rodičů se už od malička věnoval více sportům, nejoblíbenějším se pro něho stal fotbal, který ho provází prakticky celý život. Jak sám vzpomíná, na fotbalovém hřišti se začal pohybovat v pěti nebo šesti letech. Jako lužanský odchovanec odehrál největší část své hráčské kariéry na pozicích stopera a později také útočníka. Jedním z jeho největších úspěchů byla tři umístění na 3. místě v Okresním přeboru.

S aktivním fotbalem skončil v 35 letech, následně začal trénovat nejdříve přípravku, později dorost a nakonec muže. Právě období přípravky považuje za úžasně strávené roky. Může být právem hrdý na to, že ji v roce 2003 založil a následně všichni jeho hráči v dorosteneckém věku dvakrát vyhráli titul.

Ke sportu měl Pavel Ponikelský vždy velmi blízko, neboť jeho otec Karel hrál velice úspěšně házenou za Podhorní Újezd, získal třikrát titul mistra republiky a byl dokonce vyznamenán jako zasloužilý mistru sportu. Oba rodiče nevynechají ani jediný zápas a jsou věrnými a stálými fanoušky.

Další jeho velikou podporou nejen v osobním životě, ale i na zápasech je jeho manželka Iva a oba synové, kteří také hrají aktivně fotbal a jsou součástí lužanského týmu. Starší syn Vojtěch je bohužel dlouhodobě vyřazen pro svá zranění, mladší Jakub velice úspěšně střeží domácí branku. Oba dva byli také vedeni od dětství ke sportu a svými výkony dělají rodičům radost.

Pavel Ponikelský neměl nikdy svůj vysněný trenérský vzor, těch hráčských bylo hned několik, mezi ty nejznámější patřil například italský útočník Robero Baggio nebo jeden z nejslavnějších a nejkontroverznějších fotbalistů Francouz Eric Cantona.

Letošní fotbalová sezona je v Lužanech u Jičína velice úspěšná, v Okresním přeboru mužů po předposledním fotbalovém zápase je tým v tabulce na pěkném druhém místě. Podle slov Pavla Ponikelského ale není lehké trénovat, když pracuje na tři směny. On sám říká: „S výkonem jsem spokojen, je to jako na houpačce, jednou zahrajeme velice dobře, jindy zase špatně. Hráči by měli zlepšit přístup k tréninku, měli by zapracovat hlavně na fyzičce. Občas se poštěkáme, ale to k fotbalu prostě patří.“

Preferuje dobrý a útočný fotbal, aby to bavilo jak hráče, tak i diváky. Je velice spokojen s tím, že diváci na domácím hřišti chodí v hojném počtu, protože fotbal by se měl hrát pro diváky a poslední dobou to lužanské jedenáctce vychází. Jeho vysněným cílem a přáním je vyhrát tuto soutěž a posunout se s hráči do I.B třídy. Osobně ho obdivuji, jakých výsledků nejen jako trenér dosáhl a chtěl bych mu popřát k jeho jubileu především stálé zdraví a s celým týmem co nejvíce fotbalových úspěchů. 

Jan Pacák