K vyjmenovaným patří ještě hospoda. Prý ji mají brzo otevřít. Když jsem jel okolo, vzpomínal jsem, jak v nabitém sále odehrával se jeden ročník Jivínského Štefana. Taky na to, jak jsem si brával své pivo ven, seděl na vyhřátých schodech a pozoroval severní panoráma, vzpomínal na Elišku Kateřinu, jak ji tam věznili.

Teď ale fara patří jičínskému muzeu a toto muzeum tu pořádá Velikonoce. Se vším všudy, hlavně s malováním kraslic. Okolo dlouhého stolu sedí děti. Mají dřevíčka, na nich špendlík s velkou hlavičkou. Před nimi hoří svíčka, nad ní se v mističce rozpouští pastelka voskovka v úlomku včelího vosku. Jakou voskovku si vyberete, takové vajíčko budete mít, barvy můžete i kombinovat. Děti to baví. Muzeum hrou. To je pojmenování, které vzniklo, tuším, za Jaromíra. To je bývalý ředitel muzea, který teď píše knížky o našem městě a naší krajině.

Muzeum přírody Český ráj uspořádalo na Prachově pro děti ze svých zájmových kroužků a jejich rodiče velikonoční dílnu.
Muzeum přírody Český ráj uspořádalo na Prachově velikonoční tvořivou dílnu

Na stěnách jsou obrazy a obrázky Josefa Jíry. Jeho nezapomenutelná Malá Skála. Jeho Křížová cesta v malém. A zase vzpomínka. Na malíře, který nosil kostičkovanou řeznickou kazajku. Když mu v galerii v zámku otvírali výstavu, už ležel v Praze v nemocnici. Přivezli ho na vernisáž. On se zavřel s přáteli mezi obrazy, návštěvníci vernisáže dlouho trpělivě čekali venku. Nedlouho po téhle výstavě mistr umřel.

Vedle to voní. Děti válečkují těsto, muzejnice Jana a Gabriela v bílých zástěrkách pečou. Sluší jim to. Žádám si koštovat z připáleného jidáše. Nejsou. Vedou mě dolů, můžu si vybrat. z různých nakrájených sladkostí a slaností. Na faře jsem už dlouho nejedl. Natož takových dobrot. Potkávám známe. Povídáme si, vzpomínáme.

Na nejvyšším stupni je Oliver Tichý.
Jičínští judisté přivezli osm cenných kovů ze Samurajské katany

Nahoře Hana, etnografka, netrpělivě přešlapuje. Přednášku o velikonočních tradičních zvycích má pečlivě připravenou. Vkládá tam místní zvláštnosti. Promítá i fotku, jak se vynášela Morana z jičínského zámku. I z některých jiných míst, ve městě měla by se Morana vynést, dodávám si pro sebe.

Na nádvoří venku (svítí sluníčko, ale teplo není, fouká), zametá pan muzejní ředitel okolo stolu. Velká hromada proutků na pomlázku rychle ubývá. Každý si může udělat svou malou Moranu a doma si ji vynést. Ale hlavně uplést si svou pomlázku. Kdo neumí, toho Viktor naučí. Nejdřív drží svých osm proutků a Viktor plete a vysvětluje, pak si role vymění. Mašlí je velká zásoba. I ústřižku na ustrojení Morany. Martin a Marie poradí.

Vyrukuju s písničkou o zámku nedaleko Jičína. Dívka, chodí do šestky, se nesměle přidává. A sklouzne to až k vyprávění o Elišce Kateřině. Marie připomene ten známý příběh. Babička dívky mi vypráví, kolik má dívka všelijakých kroužků. Ani jí nezávidím.

Alžběta, která pracuje v muzeu jako edukátorka, má své pracoviště na faře. Školáci sem budou jezdit, ona jim bude vykládat historii a jiné předměty a ukazovat na pomůckách – muzejních exponátech. Škola trochu jinak. Poutavěji.

Vítr je studený, sluníčko se schovává. Prima muzejní Velikonoce.

Bohumír Procházka (proChor)