Nemůžu je přesně popsat, protože oni mají kulichy, šály a vůbec jsou ustrojeni pro teplo. Lektorská místnost je útulná, kamna hoří, ale úplné teplo tu není. Lektorská místnost nazývá se proto, že původně byla určena lektorům ke školení a už jí ten název zůstal. Asi i trochu odpovídá, protože studenti KALD jsou sami sobě lektory i posluchači, autory i herci, scénografy, kostyméry, výtvarníky, prostě dělají si své divadlo, které napíšou, vytvoří i sehrají. To je krásné v tom, že se nemohou vymlouvat na spisovatele hry ani na tvůrce loutek. Sami si za všechno můžou.
V Lodžii spí, vaří si, pracují, odpočívají, debatují. Asi se občas jdou projít do okolí, protože ono samo inspiruje. Scéna, nakonec i loutky jsou z přírody. Například krásné malé dřevěné domečky s komínem. Když se uvnitř něco zapálí, z komína se kouří. Co se zapálí, to se teprve musí vyzkoušet. I o tom ten rezidenční pobyt je. Venku, tedy nedaleko, najde se pro scénu všechno. Les, louka, strom i tráva.
Každý z autorů si sedí u svého kbelíku, soudku, pařízku a pomocí vrtačky tu scénu vytváří. Jedna z dívek ale sedí na dřevěných schodech, má na klíně notebook a píše, co ostatní říkají. Tak vzniká děj, tak se tvoří scénář. Tvůrčí základní myšlenku mají společnou. O detailech je právě ta práce. Setkává se tu slovo a ruka, materiál. A všechno ostatní, co umí jen divadelníci.
Bylinkářka nestojí na dialozích. Tohle divadlo je postaveno na vyprávění. Nemluví loutky, děj tvoří vyprávěné slovo. A slovo tělem učiněno jest a pobývá mezi námi, jak praví Bible.
Premiéra bude nejspíš někdy v březnu. Zatím se přesně neví kdy ani kde. Určitá míra neurčitosti k divadlu patří. Jako i k našemu životu. Není v tom půvab? Nepatří i tohle k životním tvůrčím principům?
Bohumír Procházka (proChor)
