Náklad vzrostl ze 60 na 90, v redakci se hromadí nevyspání, ale lidé vypadají svěže. Zvláště dívčí část. My si povídáme, pozoruju hocha vedle, jak cosi intenzivně píše. Propiskou, papíry mu padají, vypadá literárně. Postaví se. A zeptá se, jestli jsem neměl video na Youtube o rodinné letní slavnosti zvané Kozí mejdan v Milkovicích. Jsem rád, že to lidi sledujou. Mám 238 zhlédnutí.

Vedle u stolku Kvido s chotí. Přijde mi povědět, že letos zase si netroufne ze známých důvodů Galerii na špejcharu v Bukvici otevřít. Chápu. Dosavadní výstavy má pečlivě spočítané, je jich přes 60. Úctyhodné. Já mu sděluju zprávu, ze v galerii Josefa Bucka ve Vokšicích prý nainstalovali jeho obrazy. Mohlo by to být příjemné vzpomínání k Josefovým devadesátinám. Posedět, popovídat, vybavit si toho malíře, básníka, boxera.

V podloubí pozoruju občana, který se hrabe v krabici knih, které jsou volně k mání. Krásnej klobouk, roztrhané kalhoty. Klidně by mohl hrát ve filmu bezdoma. Sedá na lavičku pod podloubím, já s pivem vedle něj a ptám se, co čte. Májovky, rodokapsy. Zase vycházejí. A Sobotka je festival literatury.

Pozoruju cvrkot ve festivalové kavárně (= zahrada Šrámkova domu, pivo myslím Svijany). U stolu parta, chystají se na své první vystoupení. Je to závěr psací tvůrčí dílny, která běžela celý týden. Obdivuju dívku, pravda už dospělejší, jak úžasně to prožívá. Pozoruju trému v její tváři. I tenhle půvab přináší literatura.

Já si rovnám poznámky z besedy o korespondenci Karla Havlíčka (36 posluchačů. Intelektuálové, i když mnozí ještě studenti, kteří jakoby přišli na pivo v kraťasech). Naivní laik já myslel jsem, že pan docent Adam bude jen tak vyprávět o Havlíčkovi. A on vyložil na stůl před sebe tři knihy Havlíčkovy korespondence a vyprávěl, jak taková edice vzniká. Honza Bílek ho otázkami přiváděl k tématům, které tu mají zaznít. Někdy ho trochu i ukracoval. Škoda. Viděl jsem, že by posluchači, i já, vydrželi poslouchat déle. Jenže program i dnes silně nabitý.

Takže stručně jen pár mých poznámek. Havlíčkovy dopisy jsou propojeny s dopisy Boženy Němcové a zní tu opět jméno paní profesorky Janáčkové. Byl jsem v památníku Havlíčka v Borové a paní profesorka z Borové pochází. Bože, ta propojenost.

Na dotaz, co soudí pan docent o filmu Božena, odpověděl, že k Havlíčkově postavě obsahově nemá námitek. Jen chronologie byla ve filmu poněkud upravená. Já teď k tomu dodávám, že prostředky filmové tvorby si to vyžádaly.

Havlíček byl sebevědomý člověk. Však taky celé noviny dělal sám. „Noviny nedělají mě, ale já dělám noviny“. Atd.

Poznávám, že vydat dopisy není legrace. „Pět let jsme jen přepisovali,“ říká pan docent mimochodem. Sem patří i jazykové úpravy, překládání. Havlíček z počátku psal německy. Tři knihy vyšly, tři se připravují. Práce na kus života.

To je pěkné na Sobotce, že si tu přijdou na své odborníci, vědci i lidi běžného života.

Bohumír Procházka (proChor)