Třidvacet let pořádá Standa s partou kamarádů a kamarádek setkání všech generací. Festival bez vstupného. Pravda, letos ty hloučky rodin okolo stromů vidět nebyly. Kdo chtěl, odnesl si svou vegetariánskou stravu pod střechu. Pivo a limo točilo se přímo tam. V Milkovicích jí se bezmase. Hudba a jiná kultura do stodoly se vešla. Nakonec i děti si užily své. Když na chvíli přestalo, věnovaly se trochu jiné zábavě než telefonní a televizní, na jakou jsou zvyklé ve městech.

Pamatuju, jakou radost dělal nám vždycky stoh slámy. Tady stoh není, ale balíky slámy volně k použití. A děti si užívaly. Koukám na ně, vracím se o sedmdesát roků zpátky, jak jsme si my, jen dva kilometry odtud v Libáni, hráli ve stohu. Pak Petr M. zapálil stoh, táta ho ztřískal a my měli po ptákách.

Mrzí mne, že nemůžu pojmenovat hocha, který pravidelně jezdí do Milkovic odkudsi od Dobříše. Střídá písničky s vlastnoručními texty a je k nezastavení. Každoročně jezdí oblečen do tradičního kiltu s už náležitě roztrhaným futrálem na kytaru. Když nezpívá, povídáme si o zámku spisovatelů, kde vládl Jan Drda. Říkalo se mu pán na Dobříši. To bylo za času komunistů. A objevuje se otázka, jek by asi vypadal Kozí mejdan za jejich vlády. Tenhle festival, tohle setkání pro radost. Možná mnoho dnešních účastníků moc neví, jak tehdy konal Standa. Když se o něj estébáci zajímali.

Kdo ví, jestli by se mu chtělo vzpomínat. Teď tady rozhazuje slámu, aby se trochu zakrylo bláto. A říká – až přestane zpěvák, je scéna tvoje. A tak se rozhlížím a nalézám. Andreu a Lucii, dvě dlouhovlasé dívky a ptám se, jestli nechtějí hrát divadlo. Pomahají mi na káře postavit scénu, připravujeme rekvizity. Když jsem Lucii vázal modrý divadelní šátek, byl jsem z jejich dlouhých vlasů poněkud rozpačitý. Neříkám, že nepříjemně.

Hrajeme Vašek a Bolek, aneb Legenda o svatém Václavovi. Nejen děti, ale i pivaři zmlknou a poslouchají. To bylo moje největší potěšení z letošního mejdanu. Vnmat naši historii skrze loutky vyřezané z bedýnek z Kauflandu.

Blátem kloužeme já a moje kára k silnici, kousek šlapu a v pohodě zaparkuju u hospody Radnice v Lbáni, poněkud mokrý a zmrzlý jdu se ohřát. Vysvětlím šenkýřce, že mi za 20 minut jede autobus a radím se, co si mám dát. Nabídne mi ledovou kávu. Směju se, ona nechápe proč. A pak to usmlouvám na turka s dvojitým cukrem. Už dlouho mi kafe tak nechutnalo.

Bohumír Procházka (proChor)