Manželka v 21 letech nastoupila na školu v malé obci Podhořady u Ronova. Sbor měl jen pár členů, ale třídy byly naplněné a žáci v nich učenliví a snaživí, jak to u dětí z malých míst bývalo. Na školičce vydržela jenom jeden rok. Pak se vdala a přestěhovala se ke mně do Mlýnce u Kopidlna.

Já, jen o několik měsíců starší, jsem zahájil svoje působení před tabulí v roli učitele na škole v Městci Králové. To jsem již v Mlýnci spravoval vilku po zesnulých prarodičích a mohl tak do školy vlakem přes Křinec denně dojíždět. Prvý rok jsem však využil nabídky kanape v kabinetu učebnic přímo na škole. Po svatbě jsem pak z Mlýnce do Městce denně dojížděl ještě dva roky.

S manželkou jsme se na škole Kopidlně sešli až v roce 1970. Bylo nás tam tehdy 5 učitelů matematiků a jako nejmladší členové sboru jsme museli učit, co bylo potřeba. Manželka dokonce i češtinu a já učil s kytarou všechny hudební výchovy na 2. stupni školy. Tak to prostě tehdy bylo. A bylo to krásné, museli jsme se snažit a za Kopidlno zabojovat.

Ředitelem školy byl tehdy pan Josef Ruta. Také matematik a jeden z nejlepších ředitelů, jaké jsem za svoji kariéru učitele poznal. Byl všestranně zapojený nejen ve škole. Víc než velet ho bavilo starat se o školní sad a včely, které tam založil spolu s včelařským kroužkem. Ani povinnosti ředitele však nešidil. Chodil mi na hospitace a měl ve zvyku komentovat to, co jsem právě učil, přes celou třídu ze zadní lavice, kde seděl. Někdy mně dokonce požádal, abych ho nechal na chvíli učit a předvedl mně, jak by učivo, učil on. Vůbec mně to nevadilo. Naopak jsem takový přístup vítal, protože to byly rady ověřené jeho celoživotní praxí. On byl prostě PAN ŘEDITEL (i když se tehdy tituloval SOUDRUH).

Oba nikdy na své prvé výstupy na stupínek před tabulí nezapomeneme. Tehdy byly ještě stupínky běžné v Kopidlně na škole v každé třídě. Nyní se připravuje otevření opravené kopidlenské školy. Už tehdy, v samých začátcích našeho vyučování, se zde hovořilo o opravě omítky, rekonstrukci rozvodů vody, elektřiny, o nové střeše. Škoda že jsme se oba za 40 let své učitelské kariéry naplnění těchto slibu nedočkali. Naplní se až dnes, kdy jsme už v roli pamětníků, kteří na své ředitele i kolegy s láskou a rádi vzpomínají.

Jaroslava a Oldřich Suchoradští