Pouť s kolem štěstí, flašinetem, hrami všeho druhu, sladkostmi i střelnicí. Muzeum netvořily jen starobylosti, ale každý si mohl exponáty vyzkoušet.

Při příchodu si děti koupily místo vstupenky pytlíček na kuličky, protože ty byly pak místním platidlem. Každý si sešil notýsek, kam si zaznamenával odpovědi na otázky. Za každou správnou odpověď byla jedna kulička do hry. V nikách (výklencích) v parkové zdi byly „muzejní předměty“ tj. věci, které se používaly v domácnosti a v hospodářství. Žehlička, fofrník, dřevěný hříbek, kolovrátek, hmoždíř, flakon, stolička na naklepávání kosy, dřevěné kolečko na vyšívání, valcha, máselnice, zouvák…

Děti, či rodinné týmy hádly, jak se předmět jmenuje a na co se používá. Přísná paní učitelka pak odpovědi vyhodnotila, odměňovala kuličkami. A dědeček o věcech vyprávěl, ukázal jak se používají. Největší radost měly děti, když si v neckách mohly vyzkoušet, jak se pere na valše. Praly rády, některé jsme od necek nemohli dostat. Mezi dospělými pak úsměv vyvolalal způsob, jak hospodyně zouvala hospodáře, když přišel z pole, nebo z chlíva. Zdali ten způsob, který podle dědečka utužuje manželství, pak doma používaly, je rodinné tajemství.

Cvrnkaly se kuličky, hrála čára, honila se obruč, střílelo s prakem, tloukl se špaček, točila se káča. Do loutkového se zapojovaly i děti. Došlo i na Zlatou bránu a Ovečky. Dětské říkanky jsou úžasné. Věk nerozhodoval. Malá Jana se daleko lépe trefovala do špačka, než starší otec od rodiny.

To je dobře, že děti poznaly, jak chutná jiný život, než ten mobilový.

Autorovi těchto řádků zdá se nepatřičné, aby dětský den byl nazván jeho jménem. Celé konání bylo dílem dobře sehraného lodžietýmu. Ale co. Komu se stane, aby měl svůj memoriál už za života?

Bohumír Procházka