To již byla poměrně v letech, ale stále při síle, když se v polovině listopadu rozhodla jet vlakem z Mlýnce na nákup do blízkých Rožďalovic. Nakoupila a chtěla se vrátit na nádraží, když ji napadlo, že by mohla jít domů pěšky než čekat hodinu na nádraží, než přijede její vlak. A tak to vzala kolem rybníku Bučice do svého lesa. Došla k hájence, která byla v té době už opuštěná. Nákup nesla ve dvou taškách a byl hodně těžký. Věděla, že musí jít rychle, protože se už začalo stmívat. A tak tašky nechala v opuštěné hájence, že se pro ně za světla druhý den vrátí.

Pokračovala dál a udělala chybu, že se rozhodla zkrátit si cestu lesní pěšinou, která vedla na cestu z lesa ven, směrem do vesnice. Přicházející šero však bylo rychlejší a ona se na pěšině ztratila a cestu k domovu přešla. Začala bloudit a hledala, kudy se dostat ven. Její snaha byla marná. Jak po čase zjistila, motala se v kruhu a vracela se opakovaně na místa, kde, již byla. Její únava rostla s houstnoucí tmou. V obličeji byla poškrábaná od větví a umazaná od častých pádů na zem. V zoufalství se rozhlížela, kudy jít dál. V dálce uviděla světélko a rozhodla jít za ním.

Ač šla dlouho, světlo byla od ní stále stejně daleko. Propadla panice a bála se, že se v lese nedožije rána. Náhle spadla do hlubokého příkopu a když se vyškrábala na druhé straně nahoru, nahmatala koleje. To byla úleva! Koleje trati směrem na Jičín. Vydala se po nich, ale ani ta cesta nebyla lehká. Klopýtala přes pražce a zdálo se, že koleje nikde nekončí. V dáli zase uviděla světélko. Tentokrát bylo opravdové. Z posledních sil k němu došla a uviděla malý domeček. Když se podívala na nápis na něm, četla MLÝNEC. Byla to místní zastávka, kterou dobře znala.

Závorářka nechtěla věřit svým očím, když jí uviděla tak špinavou a zmučenou. Poskytla ji své jídlo a pití a také teplo ve své skromné kanceláři. Od ní se dozvěděla, že je již po půlnoci a že lesem bloudila celých 6 hodin. Domů už po cestě trefila. Tam ji čekal rozrušený manžel, který na ni stále čekal. Její zkušenost byla pro nás děti, které jsme její vyprávění opakovaně poslouchaly, velkým poučením. Že i v místech která dobře známe je nutné dodržovat pravidlo, že opatrnosti nikdy nezbývá.

Vyprávění své babičky zaznamenal Olda Suchoradský