Nevím, zda jste takový pocit někdy zažili. Když jsem se spolužáky po 50 let vstoupil do školy a do místnosti, kde jsme kdysi maturovali, ovládl mě zvláštní pocit, který mě vrátil do oněch maturitních časů. Znovu jsem cítil to rozechvění, napjaté očekávaní i radost, která následovala po úspěšně vykonané zkoušce. Jak je možné, že se mi to vrátilo po tak dlouhé době?

Podobné pocity popisuje i paní Anička Čapková ve vzpomínce na návštěvu kopidlenské základní školy. „Jednou, už je tomu hodně let, jsem šla kolem kopidlenské školy a najednou mě to popadlo a vstoupila jsem znovu do jejích dveří. Dovolila jsem si v ředitelně a znovu si celou budovu, i se svými vzpomínkami prošla. Všude bylo ticho, právě se vyučovalo a na chodbách se nikdo ze žáků ani učitelů nepohyboval. Vystoupila jsem po schodišti do 2. patra a našla dveře svojí bývalé třídy. Co mě nejvíce překvapilo, tak to byla ta „školní vůně“, která se za všechny ty roky nevypařila a pořád v těch prostorách tvořila zcela jedinečnou atmosféru. Prošla jsem všechny chodby, schodiště a stále dýchala tu dávnou atmosféru, kterou byly všechny prostory doslova nasáklé. Ale i oči poznávaly mnoho povědomého, dokonce blízce známého, stejné schody, zábradlí… Každý krok mi vracel zpět desítky vzpomínek na spolužáky, mé učitele i zaměstnance školy. Když jsem školu tiše opouštěla, tak jsem děkovala prozřetelnosti, že jsem našla tu odvahu a znovu po létech do školy vstoupila. Potvrdila jsem si vzpomínky a ověřila si, že je to stále ta moje stará dobrá škola.“

Dnes se v té škole hodně změnilo a mění. Přistavená je jídelna s moderními třídami nad ní, vedle sportovní hala. Vše je propojeno novým koridorem a stará budova se konečně dočkala dlouho odkládané renovace. Dnes by asi paní Čapková marně hledala důkazy starých časů, pokud by jí nestačily její dávné vzpomínky. Doba proměňuje nejen lidi, ale i celé budovy a prostředí kolem nich. Jenom ta vůně vzpomínek v každém z nás stále zůstává.

Oldřich Suchoradský