Středa 26 05 2021

Zima. V sandálech neviděl jsem nikoho. Mě kdyby viděla Ha, řekla by, že jsem vůl. Zase by měla pravdu. Ale ponožky jsem nezapomněl. Autobusové nádraží v Hlinsku mělo srandu, jak jsem vysypal bágl a pak se radoval, když jsem zaržál radostí, že jsem našel ponožky. Foukal vysočinský vítr.

Řidiči autobusu jsou tu, jako všude na světě, protivní, lid vlídný. Někteří řidiči stopu si kvůli mně zajeli. Jako ten, co dělá na pile, vydělá 21 tisíc měsíčně a myslí si, že je to dost.

Expozice mistra Zrzavého v Krucemburku je moderní, střídmá, líbí. Zejména jeho citáty. Holka mi půjčila židli a já si ji posouval od panelu k panelu. Krajina smutku mistra charakterizuje. Náboženskej člověk. Ve dvaadvaceti mu otec pravil, že odteď se musí živit sám. Česká krajina je pro něj drsná. Miloval Francii. Vzpomínal jsem, jak jsem v Mánesu viděl jednu z jeho mnoha Kleopater. Byla to někdy okolo roku 62. I když se narodil v Okrouhlici, prohlašoval se za rodáka z Krucemburku. Jeho fotka s invalidním vozíkem mezi obrazy, je dojemná. Autor výstavy pověsil jeho posmrtnou fotku z roku 72 vedle Ecce homo II z roku 1963. Podobnost. Působivé.

Je pochován se svými rodiči tu v Krucemburku na hřbitově u kostela svatého Mikuláše. Od hrobu příjemný výhled na jih. Ale větrný. Jsme na Vysočině. Tady je drsněji. Blbej pocit, když se není kde najíst, ohřát, ani si dát kafe. Hospody zavřené, nebo žádné.

Brzo mi zastavil pán, který si kvůli mě zajel. Ale málem mě vyhodil. Pohádali jsme se nad filmem Božena. Udělali z ní děvku“, pravil. Nebyla s ním řeč. "Televize musí mít senzaci," dodal. „Ale ona byla sexuchtivá, ona taková byla." Namítám. Marné dohadování.

Holka, co si se mnou zajela až na potřebnou křižovatku, mi spravila náladu. Vyvezla mě až do 700 metrů výšky. Ovšem ta, co mi zastavila na nejužší silnici, kde nejezdilo vůbec nic, tu by mi Mikan záviděl. Vezla mě autem zvaným TESLA, který je celý na elektriku. Nádhera. Myslím tu řidičku. Ale i to auto.

Do Havlíčkovy Borové jelo se už kopce.

Sokolové mají tu pěknou ubytovnu. Ale necvičí se. Zato fotbalový oddíl má 4 mužstva v jednotlivých soutěžích. Neprší, ale ani sucho není. Kapky padají a studí. Inu Vysočina. Návrat do chladu ubytovny. Čaj černý. Na tabletu snažím se psát tento cestovní deník. Zabalený do spačáku.

 

Čtvrtek 27. 05. 2021

Slunečno není, zima střední, ale neprší. Ze Sokolovny ke kostelu sv. Víta je to 80 metrů. Výškových. Krát 8 kilo na zádech. Hlavně že neprší. Výš to v téhle oblasti nejde. Tráva mokrá, když se hledá správně úhel záběru. Takže ponožky mokré. Ale ten výhled.

Prý, řekli mi dole, měl by se Vít opravit, padá omítka. Jen to nechte, říkám já, tohle přece k baroku patří. Kostel fotogenický. Zase hledám úhel záběru. Nejlepší je snímek, skrz pootevřená mřížová vrata k zákristii. „Tudy“. Tudy půjdeme jednou všichni. Metafora. Už se sem rakev nevynáší. Schody zarostlé trávou. Pěší vyšlapali si cestu vedle. Osamělý kostel přináší nápady. Rozjímáni. Nikde nikdo. To je tu na Vysočině často. Jen břízy při cestě, skupiny stromů a hájky. Oko má na čem spočinout.

Havlíčkův rodný dům dole je krásně starobylý. Expozice na otočně upevněných deskách. Jako bejvaly jízdní řady. Průvodka, studentka Simona, listuje. Chce povídat naučený text. Naučila se dobře, studuje ekonomiku. Ale divák, návštěvník, si chce vybírat, co ho zajímá. Jít svým tempem A ptát se. Simona přistupuje a rozumíme si. Vracím se k filmu Božena. Prý to tak s tou trnovou korunou nebylo. Líbí epigramy, v tom je pan novinář mistr. Jsou tu portréty dvou jeho lásek. Druhou si. Vzal. Té první vypočítavost je na očích vidět. Těch pomníků. Vždyť takový je i v Libání před školou, v Jičíne. Tam je na soklu Prometheus. Známá legenda. To my umíme, slavit. Ale větší pomoc potřeboval za života.

Brixen? Vyhnanství ? Řeknete si. Vyhnanství v hotelu Elefant na stání útraty. Stesk po rodině.

To byla Bachova zásada. Všechny nepohodlné pryč. Vybavuje se mi komunistické řešení, jak nepohodlným lidem nakonec strana a vláda umožnila vystěhování. Jenomže Havlíčkovi Elefant zaplatili. Přijela i manželka. Musela odjet. Horské klima nedělalo dobře její nemoci. Postupně všichni tři umřeli na tuberkulosu. I malá Zdenička. Ale ten obraz Loučení. Když mu komisař Dedera dal v Německém brodě pár hodin.

Zima, vítr, autobus skoro za hodinu. Do hospody zahřát? Žádná, nebo zavřená. Na obecním úřadě chápou. Nesu si svůj hrnek, nasypané kafe, říkám - zalít do polovičky, malinko víc. Dívka zopakuje, a koná. Mají v Borove milé úřednice. S polomáčenými sušenkami sedím v předsíni obchodu jako v luxusní kavárně na návsi. Pardon, na náměstí. Havlíčkova Borová je městys.

Vláček zvaný Renesance přijemně klouže jihočeskou krajinou ke Slavonicím.

Po tom jsem toužil: Mít sgrafita přes ulici, pít dobré pivo. Žít. Právě teď se mi to vyplňuje. Pivo, vlastní, jmenuje se Besídka, právě tak jako hospoda.

Pátek 28 05 2021

Konečně prosluněné ráno. Ve Slavonicích útulné bydlení. V sokolské ubytovně. Pan správce se loučí a zve ať přijedu. U zrcadla jedna ze studentek z Liberce, mají tu architekti kurz, jak se míchá malta. Fotím. Budu se vytahovat. S tou jsem spal. Spal jsem s ní ve stejné ubytovně.

Putuju přes město, kupuju obvyklé – sýr, jogurt, housky. V MŠ vysejpám bágl, chystám si rekvizity, rovnám k jednotlivým pohádkám. Stejně jsem si zapomněl nabrat do injekční stříkačky vodu, abych postříkal diváky a ukázal, že prší. Hrdličky mají tu, ve Slavonicích premiéru. Děti sedí na zemi, proChor si váže šátek, jaký nosili krajánci, když ve starých dobách putovali po vsích.

Vydržely všechny tři pohádky. Proložené harmonikou a tancováním. Poprvé zařazuju, že si od dětí půjčuju bačkoru a používám ji jako telefon.

Honorář propíjím na zahrádce hospody u zastávky v Dačicích. Pivo, sýr houska. Teprve druhá otevřená zahrádka za cestu. Hodný pan řidič se mnou objíždí Karmelitánský klášter ve Vydří, vyklopí mě u brány a nechce věřit, že tahle jedu sockou a stopem 2 x 236 km.

Za bránou kláštera Karmelitánů bez problému všem otevřenou. Sáhlo na mne ticho. Které chápou i zablodivší cyklisté v barevných dresech. Odkládají kola, překvapeně se rozhlížejí - a odjíždějí. Vstupuju do jiného světa. Klid, rozjímání. Stydím se klapotu mých holí pro severskou chůzi. Procházím ambity. Odkládám bágl i klacky. Čtu panely, vypisuju citáty.

„Musím vyhledávat společnost sester. Které jsou mi méně příjemné. Musím být pro tyto zraněné duše Milosrdným Samaritánem. Slovíčko, vlídný úsměv často stačí, aby smutná duše roztála.“

Kostel Panny Marie Karmelské otevřený, na rozdíl od zamřížovaných kostelů v kraji. Jediná žena se skloněnou hlavou a svým pokáním, svým rozjímáním. Fotím tiše, nechci rušit.

Komunitu kláštera tvoří pět bratří. Kteří také působí v duchovní správě okolních farností. Klášter není jen vyhlášeným poutním místem. Zajišťuje ubytování a stravování jednotlivců i skupinám, kteří zde konají různé kurzy, exercicie, i další setkání s duchovní tematikou. Poutě bývají velkorysé. Stánky, či rozlišné další akce zabírají velké území i za zdmi kláštera. V hlavní poutní den koná se 5 krát mše svatá. Ta hlavní je ve venkovním prostoru.

Znovu obcházím výhledy na všechny strany. Fotím a uvědomuju si, jak ta boží krajina okolo Karmelu skvěle rámuje vršek kopečka s kostelem.

Na Magorův hrob z kopce pěšky. Na opuštěném hřbitově jsem sám. Hrob českého básníka není okázale parádní. Květiny jsou přírodní. Kříž ozdoben růženci. Legendární lahváč položený u pomníku.

Plním svou misi. Zapaluju svíčku, čtu dopis, který poslal už zesnulému básníkovi jeho přítel, pan farář Kordík ze Železnice. Na závěr ho vyzývá, ať mu TAM připraví něco dobrého k pití, až se setkají.

Poslední úsek k Magorovu statku dojíždím stopem v budce traktoru. Krajina je lidmi opuštěná.

Sedím na dvoře Magorova statku. Staveniště. Zpívají ptáci, kokrhají kohouti. Nádhera. Tady žil. Teď už tu je jenom na obrazech. Teď už tu je jenom Františka. Takže Františky statkem, ale ona ho nazvala Statkem Uprostřed. Na statku nabízí již 7 let ubytování zdarma pro umělce, studenty a badatele. Po rekonstrukci by chtěla nabídku rozšířit i pro větší skupiny.

Když jsem na hřbitově skončil svou misi, pokračoval stopem pomocí traktoru, hovořil traktorista o tom, jak jim, sousedům, vyprávěl o Valdickém kriminále. Byl prý přívětivym sousedem.

I ves je přívětivá. Staročeská. S typickými staročeskými uzavřenými statky. Chalupa, brána, výměnek. Do něj se přestěhoval pantáta, když hospodářství předal. Magor předal svůj psací talent Františce. Vede si s ním dobře. Tady na statku píše svou čtvrtou knihu beletrickou.

Stěny jsou silné, jak na staročeských statcích bývá. Kamna nádražního typu už je stačila vyhřát. Na jedné stěně je portrét Ivana Martina Jirouse s citací jeho veršů, vedle Edita Steinová, světice, která zahynula v plynové komoře. Provázanost. Pan farář Kordík dává do oken železnického kostela sv. Jiljí také její portrét.

Já čaj, Františka víno s vodou. Rozmlouváme.

Pověděla, jak nemá dobré zkušenosti s novináři. Nechci vzbudit podezření, že jdu po Magorovi jako po opilci. Byly chvíle, kdy vydržel několik let bez alkoholu. Pak to ale bylo horší. Ke konci života, to přišla nemoc, nepil. Sledovala jsem jeho verše. Jejich kvalita se měnila. Některé básně bych do sbírky nedala. Ale domluvili jsme se s nakladatelem na kompromisu.

Ne, na stavění a opravování nebyl. Byl básník a kunsthistorik. Když se staral o Plastic People, tady byl manažer. Organizoval, zajišťoval. Stmeloval. To byla jeho parketa. Lidi ho měli rádi. Hodně četl. Všechno. I brak. Blesk, Respekt. Připomíná více než 7 roků ve vězení, tím musela trpět rodina. Následuje otázka, zda mu jeho vystupování rodina neměla za zlé. To muselo být, jinak by to nemělo smysl. V tom je Františka rezolutní. Nikdy to tátovi nevyčítala.

Františka: Tmavé oblečení, dlouhé vlasy v odstínu tycián, brýle. Soustředěný pohled. Nevelká postava. Člověk, který ví, co chce. Ví, co třeba udělat a vykoná to. S hrdosti mluví o tom, že si koupila motorovou pilu. Když vybírala sekyru Fiskars, vzala tu větší. (Později sleduju, jak polínka odletovala, nestačím sbírat.) Je zřejmé, že obnovu statku dotáhne. Však taky má dobré přátele, kteří na statek jezdí. Přivážejíí si práci psací, pomáhají se stavbou.

Františka se stará se sestrou o svou maminku Julianu ve Staré Říši. Malířku. Její výstava v Nové Pace v březnu jmenovala se Svaté obrázky. Ve Vydří, přes týden v Říši Františka píše, koná svou profesi nakladatelské redaktorky, zabývá se odkazem Teilhardova díla pro současnou filosofii a teologii.

Za svou druhou knihu Vyhnanci dostala Ortena. První se jmenuje Velmi vzdálený oheň. Třetí, fantasy román Klan Mušíka Překydů, bude letos vydávat. O třetí podle dávného zvyku spisovatelského nechce mluvit. Bude to pokračování Vyhnanců. Věnuje se však i psaní filozofvickému (Evoluce jako cesta k Bohu v díle Teilharda de Chardin).

Františka Jirousová ví, co chce. Svůj čas využívá až se zarputilostí. Necítí potřebu působit dojmem všeznalce. Moderní česká literatura není její téma. Ač technicky znalá i zručná (umí omítat tak, aby materiál nepadal), v maličkostech praktického života možno povědět o její nepraktičnosti. To není výtka. U ženy jejího věku roztomilá nepraktičnost.

Když jsme se před desátou večer rozcházeli, já si v pokoji pro hosty ještě naposledy do kamen přiložil, odešla si zatopit do svého pokoje v domě zvaném vejměnek, řekla, že bude asi do jedné pracovat a ráno mě v půl desáté zaveze do Dačic na vlak. Tak se i stalo.

PS. Sandály se cestou osvědčily. Voda, která se tam dostala, zase sama vytekla.

 

PS. Vypisuji ze sítě sítí: „Ivan Martin Jirous – Magor (1944 - 2011 Praha), byl český básník, publicista a výtvarný kritik, vůdčí duch českého undergroundu. Je znám především spoluprací s nezávislou rockovou skupinou The Plastic People of the Universe. V době normalizace byl za své politické názory pětkrát vězněn. Celkem odseděl 8,5 roků. Stal se držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda . v anketě Lidových novin vyhrál dvakrát cenu Kniha roku. Napsal Pravdivý příběh Plastic People, Magorovy dopisy, Magorovy labutí písně a mnoho dalších sbírek.“

Vybavuje se mi, jak v rádiu recitoval svým drsným hlasem verše Bohuslava Reynka. To bylo nedlouho před jeho smrtí. Vybavují se mi i řeči všelijakých „hrdinů“, kteří se vyžívají v Magorově alkoholismu.

Jsem hrdý na to, že česká kultura měla osobnosti, jako byl I. M. J.

Bohumír Procházka (proChor)