Ale pozor, hlavně do toho netahat politiku, reklamu, takovou tu naší odvěkou touhu být vidět, ukázat se. Roušky jsou k tomu úžasnou příležitostí. Ti, kdo čtou noviny oboustranně, tedy ti, kteří jsou schopni vnímat všechny názory, i názory, s kterými nesouhlasí, najednou vidí, že je věc daleko složitější. Kdy roušky chrání, proti čemu, a kdo a kde je hlavně potřebuje. Bezesporu zdravotníci a ostatní záchranáři – hasiči a další.

Umíme se předvést. Uřízneme petláhev, vycpeme, přivážeme gumičkou, televize to natočí. Půvabná zpěvačka sedne k šicímu stroji a už je na fotce – půvabná nejen na jevišti. Pravda, roušky neškodí. (Pokud mi na křižovatce na kole nebrání výhledu.) Ale o těch správných, pro zdravotníky, měli by rozhodovat odborníci. A hlavně jim jich zajistit dostatek, bez televizního efektu.

Tahle doba nás trochu změnila. Ministr Hamáček přijde před kamery v mikině. No a co? Prostě to nestihl, měl důležitější věci na práci. Na tiskovce padne slovo v hovorové řeči. Padne tam bohužel i slovo podpásové. Ti, co rozhodují, jsou přetíženi. Pochopme. Naše změna by měla být v ohleduplnosti při setkávání s lidmi. Líbí se nám, když starosta promluví k lidem. Kdy nejen přečte nařízení a doporučení, ale přidá lidské slovo. Třeba o tom, v jakém žijeme pěkném městě a s dobrými lidmi. A že bychom měli dělat všechno, aby se to nepokazilo.

A ještě jedno bacha. Vyvarujme se drbů. Mám na mysli šíření nepravdivých zpráv, zpráv neověřených.

Zbývají nám knihy. Tam to všechno je, jak praví klasik. Jen je chtít číst. Číst a přemýšlet. Ćasu na to máme trochu víc, než jindy. A v televizi toho moc není. (Myslím dobrýho.)

Bohumír Procházka