Jaromír není jednoduchý člověk, jakož jednoduché nejsou jeho básně. Představuju si, jak přemýšlí nad každým slovem. To je pro něj důležité, jako čaj, který vyznává. Jako Můza, ale o tom se nepíše. Ostatně soudím, že nejraději interpretuje si své básně sám. Nerad je někomu svěřuje. Až tak, že nezáleží mu ani tak na umělecké, či „umělecké“ úrovni přednesu. Důležité je, aby zněly tak, jak je stvořil. Jak je vymyslel. Jak je myslel. Ale tohle je výklad autora tohoto textu.

To neznamená, že napsáním je pro něj dílo vykonáno. K svým produktům se vrací a dává jim novou, či lépe rozšiřující tvář. Ve smyslu jejich interpretace. Přednes doplňuje filmem, hudbou. Dokonce filmem s 3D projekcí. Posluchačům – divákům rozdává potřebné brýle. Když recituje, používá mikrofon jen občas. Tak se reproduktor stává druhým mužem na scéně. S kterým básník komunikuje.

Jaromír je muž mnoha tváří, míněno v dobrém slova smyslu. Napsal monografii o novopackém sochařovi Ladislavu Zívrovi, malíři Zdeňku Koškovi. Píše eseje a články na téma nejen literární. Vytváří performance. V Jičíně držel 4. listopadu v roce 1916 v svou přednášku. Je kulturním iniciátorem a organizátorem.

Jeho básnické sbírky jsou většinou útlé. Nepatří k lidem, kteří mají touhu zahltit lidstvo plody svého ducha. Dříve než vzápětí, Rozžhavená kra, Opakem o překot… . Rád staví vedle sebe protiklady. Možná jeho tvůrčí krédo? Ty potom rozvíjí v delší opus. Inspirací je pro něj jeho rodiště, pro někoho zdánlivý detail. Umí s ním tvůrčím způsobem pracovat. Nebo lidé. Obyčejní lidé. Pátrá po významu názvu svého města – Paka. Ukazuje jiný, nebo sám vytváří svůj výklad o jeho významu.

Jaromír není člověk jednoduchý. Je člověkem náročným. K sobě, to hlavně, ale i k okolnímu světu. Je důkladným, až pedantickým. Vlastnosti, které ho u moudrých lidí šlechtí. Však nejsou takové, že přinášejí rychlý zisk a lacinou popularitu. V pátek to v Lodžii dokázal.

Bohumír Procházka