Potkávám se s tím od začátku mé cesty. Na statcích, usedlostech, ve městech. Na radnicích, kostelích, na školách, v přístavištích. Všude jsou rysky a letopočty. Někde hluboko do středověku, jinde jen v tomto století. A je jich hodně a jsou někdy pořádně vysoko. Značky toho, kam až při té které povodni dostoupila velká voda. V Drážďanech kousek od opery jsem si na jedné informační tabuli přečetl, že se povodně dělí na zimní a letní. Ty zimní, když náhle roztaje moc sněhu, ty letní, když prostě prší a prší až přijde povodeň.
Jen v prvních dvaceti letech tohoto století přišla velká povodeň na Labi hned třikrát. Přibližně jednou za deset let. Stálo to životy desítek lidí a přineslo jen v Německu škody za desítky miliard euro, tedy stovky a stovky miliard korun.
Labi se tak ponechal velký prostor a až na výjimky jsou všude kolem řeky široké louky. Ale protože je tady rovina od nevidím po nevidím, staví se i hráze. Včera jsem po takové hrázi jel desítky kilometrů. Ale zas taková krása to nebyla. Povrch ze zámkové dlažby kodrcal a hlavně řeka nebyla vidět. Protože buď jel člověk po hrází a i když se vyšplhal nahoru, bylo Labe daleko a vidět ho stejně nebylo.
Až u Wittenbergu to člověk tak trochu vzdal, nechal řece volný průběh, písčité břehy, louky a ramena kolem a je z toho biosférická rezervace UNESCO, kterou teď pojedu až do Hamburku.
Krajina prázdná, velká pole, jsme holt v bývalé NDR, vesnic či městeček pomálu. Na teploměru na kolem 42 stupňů.
play_fill
Bylo poledne, když se přede mnou vynořilo na kopečku městečko Dommitzsch. Radnice vedle kostela měla Radniční sklípek, takže jsem si řekl, že tu nejhorší hoďku, dvě tak poobědvám a pak, až úpal opadne, pojedu dál. Radniční sklípek byl ale indický. Starožitně se tvářící lustr a těžké lavice z původní „německé“ výbavy doplňoval Buddha a výjevy z indických dějin. Jídelní lístek měl patnáct stránek, podle hesla, uvaříme vám, co chcete, do italské, přes německou až po indickou kuchyni a i ten kebab umíme.
Dost dlouho to ale vypadalo, že v poledne se ještě ani kuchař, ani personál nevzbudil. Na kolem se mihnoucí indické servírce jsem ale vylákal litr studené minerálky, byl v chládku sklepení a bylo mi fajn. Z jídelního lístku jsem si vybral nepálivou indii, tu asi opravdu umí, nechal si poradit, jestli jogurt opravdu patří do směsi rýže s kuřecím masem, k minerálce přidal rádler, který mi z piva a spritu přímo před očima umíchali a po víc než půldruhé hodině spokojeně pokračoval. Mile se usmívající Indce, šťastné už z toho, že jsem na rozdíl od velké části hostů neprudil, že po patnácti minutách ještě nemám jídlo, jsem nechal slušné spropitné. Zaslouží si ho, je to tu asi v třítisícovém zapadákově trochu multikulti boj. Na druhou stranu, jediné, co jim tu konkuruje, je turecká kebabárna.
Labe se tu klikatí a tak mě moje navigace stále vedla mimo Labskou stezku. Mapy.cz by si ji tam přece mohly zvládnout nastavit. Trochu jsem bloudil, což v tom vedru nebylo nic moc, pár kilometrů jel po normální silnici, s kamiony i auty, co to pálila stovkou, a řekl si, že už nikdy víc.
Před Wittenbergem mě pár podobně zbloudilých cyklistů dovedlo polňačkou až k Labi. Nade mnou dálniční a železniční most a před mnou sto metrů široké Labe. V něm se skupina týpků v neoprénech a s plovacími pomůckami nechala unášet proudem. Asi nějaký nový proud. Nemaje neoprén a maje kolo s dvaceti pěti kilo bagáže, jsem hledal jiné řešení než brod. Našel jsem ho v podobě skoro kolmého schodiště přímo na dálnici, kde, jsme v Německu, byl samozřejmě oddělený pruh pro cyklisty. Vynesl jsem bagáž, pak kolo a pak dojel přes Labe do města. Do Vatikánu protestantů. Lutherstadtu Wittenberg. Ubytování bylo samozřejmě ve třetím patře po točitých středověkých schodech bez výtahu. Ještě že mě čeká první „volný“ den.
Cestu podpořila Německá turistická centrála a Goethe-Institut.
