První obětí války je pravda, říká se. Ruský útok na Ukrajinu má ještě jinou podivnou oběť: covid. Nebýt vojny, teď bychom se všichni přeli: Je správné odkládat respirátory, když počet nakažených zase roste? Čísla stoupají i v jiných zemích, virus nehodil flintu do žita.Jenže teď si všichni přejí, aby flintu do žita hodil Rus. A nemoc nikoho nezajímá. Ve skutečnosti však jen jedna větší pohroma zatlačila do pozadí tu menší.

Zeptejme se tedy, zda je rozvolnění správné. A nezhorší se situace příchodem uprchlíků, kteří jsou očkováni v průměru méně než Češi? Navíc jsou přes všechno úsilí dobrovolníků i státu často natěsnáni. V takovém prostředí se může korona bleskově šířit.

Martin Komárek
Pomoc není jen o srdci

Vývoj epidemie se může zhoršit, i když obecně platí, že v teple, které snad přichází, se jí daří hůř. Čísla nově nakažených jsou navíc zkreslená. Lidé, kteří mají příznaky nemoci, často nevolají lékaře. Nechodí na PCR testy. Buď se otestují sami, nebo prostě zůstanou doma. Pro drtivou většinu očkovaných se omikron změnil v nepříjemné nachlazení.

Jenže údajů, ze kterých by se dalo soudit, že tato proměna je konečná, máme pramálo. I kdyby konečná byla, pořád zůstane smrtelnou hrozbou pro staré a chronicky nemocné, kteří nedostali vakcínu.

Státní aparát teď má jiné obří starosti. Jeho výkonnost není ukázková ani v klidných časech. Přesto by covid neměl být zapomenut. Pro ministerstvo zdravotnictví a jeho odborné týmy je to pořád úkol číslo jedna. A rozpadá se do tří podúkolů. Je potřeba nabídnout vakcínu ukrajinským uprchlíkům. Otázka dobrovolnosti by se měla zvážit. Za druhé je nutno podpořit zvadlou očkovací kampaň pro všechny. A nakonec musí ministerstvo už teď myslet na podzimní vlnu pandemie, která nás nemine.