To všechno přežil, aniž musel do země pozvat jednotky z Ruska. Dokázal zorganizovat protidemonstrace, jmenoval zrekonstruovanou vládu, pustil většinu zatčených a koordinační radu opozice nechal prohlásit za nezákonný orgán a postavil ji mimo zákon.

A především, ale to už v prvních dnech po volbách, donutil svoji soupeřku Svjatlanu Cichanouskou odjet ze země do exilu v sousední Litvě. Odkud se nevrátila ani když Bělorusové zaplnili náměstí mnoha velkých měst v zemi. V tuto chvíli sice Lukašenko stále ještě na body prohrává, ale den po dni svůj režim opětovně stabilizuje. Naopak na straně prodemokratické opozice, zdá se, dochází po obrovském vzepětí posledních dnů trochu dech.

Lukašenkovi lidé

Stále jsme však svědky napínavé mocenské hry s otevřeným koncem. Její vývoj závisí ale i na tom, jak velká část příznivců Lukašenkova režimu se přidá na stranu donedávna velmi zdevastované opozice. Jak velké části lidí z armády, policie, běloruské KGB, ředitelů státních podniků, lidí lukašenkovské státní televizi, oficiálních médií, začne Lukašenko vadit.

Protože Bělorusko, které se poslední roky začalo díky lavírování prezidenta otevírat směrem na Západ, teď padá zpět do tvrdé západní izolace.

Ta pro mnoho lidí z běloruské vládnoucí elity může znamenat problém. Zvláště pokud to bude spojeno s ekonomickými potížemi, do nichž padá Bělorusko možná ještě rychleji než hospodářsky upadající sousední „bratrské“ putinovské Rusko.

Opozice se pokouší najít spojence i v silových strukturách režimu, ale je otázka, zda a kdy se to podaří.

Svazový stát s Ruskem

Otevřená je role Ruska, které, připomeňme, je mnohem mohutnější součástí „Svazového státu“ Ruska a Běloruska. Útvaru dosud existujícího spíše na papíře než v praxi, ale ulehčujícího ruské vměšování do běloruských záležitostí.

I tady je možných několik scénářů, včetně opakování poměrně nedávného ruského přihlížení předání moci demokratičtější opozici, tak se to stalo v roce 2018 v Arménii.

Její nový lídr premiér Nikol Pašinjan ale věděl, co se patří, když na první návštěvu zamířil za Vladimirem Putinem do Soči. To na druhé straně nebránilo ale tomu, aby Pašinjan za cíl svého snažení označil vstup Arménie do EU.

Největší dny Běloruska

Postoj Ruska a to, zda od Lukašenka zběhne dostatečná část jeho elit, zřejmě spolu s výdrží statisíců Bělorusů a trvalostí stávkového hnutí rozhodne o dalším vývoji nejbližších dnů a týdnů.

Další směřování přitom nemusí být zdaleka jen lineární, ale může mít podobné zákruty jako třeba v Polsku v osmdesátých letech. Tam po ještě mohutnějším stávkovém vzepětí opozice v čele se Solidaritou, než jaké vidíme teď v Bělorusku, přišel generál Wojciech Jaruzelski, vojenský puč a stanné právo. Ale ani to nezastavilo, jen o několik let přibrzdilo cestu Polska ke svržení totality.

Co po čtvrtstoletí vlády Alexandra Lukašenka, dokázali v minulých dnech Bělorusové, zasluhuje náš obdiv a podporu. Bez ohledu na to, jaké to v nejbližších dnech bude mít pokračování. Lukašenko sám by měl být pro Evropu partnerem už v jediném. V rozhovorech o nových čestných volbách a pokojném předání moci jejich vítězi.