Při vzpomínkách na první den ve škole je to další pokračování chození pěšky do Měšťanské školy v Kopidlně, šest kilometrů do školy a stejnou vzdálenost domů. Každý den ráno v sedm hodin jsem šel do školy. Chodil jsem lesem přes kopec Homolka do Pševsi a zase cestičkami a pěšinkami, které jsem měl již vyšlapané. Dříve se k lékaři nebo na nákup jinak nechodilo než pěšky nebo na kole, pokud kolo vůbec bylo.

Dne 16. března 1939 vydal Adolf Hitler výnos o zřízení Protektoránu Čechy a Morava. Ihned nastaly ve škole velké změny. Všude na stěnách ve třídě i na chodbách školy musela viset veškerá upozornění v německo – českém jazyce. Každý týden jsme měli čtyři hodiny německého jazyka. Změny byly také ve výuce zeměpisu a dějepisu. České dějiny se nesměly vyučovat. I české vlastenecké písničky, které se zpívaly ve sboru, byly vyřazeny a nesměly se zpívat.

Organizace Sokol, Skaut a jiné, vše bylo zakázáno a zrušeno. Socha prezidenta T. G. Masaryka musela být ze školní zahrady odstraněna a uložena. Nastala nová organizace Kuratorium, a to už bylo v duchu německého řízení.

V roce 1940 a 1941 byla velká zima. Napadlo hodně sněhu a také byly velké mrazy. Ve škole nebylo uhlí a nebylo čím topit. Nechodilo se týden do školy a byly uhelné prázdniny. Školník pan Militký, když jsme přišli do školy, nás poslal domů a říkal: „Přijďte za týden, až dovezou uhlí." Když jsem šel za týden do školy, první, co jsem udělal, podíval jsem se na komín, zda vůbec kouří. Když se z komína kouřilo, šlo se do školy. Tato situace se během zimy několikrát opakovala.

V zimě se chodilo do školy déle, až na půl devátou. Všechny děti z okolí Kopidlna školu navštěvovaly. Nejdále to bylo ze Slavhostic, Chotěšic a z Nečasu.

Složení sboru
Učitelský sbor, pokud se dobře pamatuji, byl následující: ředitel Karel Fišera, učil zpěv, hezky hrál na housle, učitel Josef Kebrle učil přírodopis, učitel Václav Petr matematiku, učitel Jindřich Karpíšek, nejpřísnější učitel, kreslení a měřičství, učitel p. Chvalovský dějepis a zeměpis.

Na škole bylo daleko více učitelů, ale o všech psát nelze. Praktikovalo se bití rákoskou do dlaní rukou, psalo se třeba stokrát nebo i tisíckrát, což jsem psal i já, že se máme ve škole přezouvat. To se stávalo tehdy, když jsem přišel do školy promočený.
Okolo školy byly různé krámky, papírnictví pana Šípka, cukrářství pana Grafka a obchůdek pana Rýegla kde stál automat na bonbony Lidka. Do automatu se hodil peníz a vypadly dva bonbony v krabičce Lidka. Věřím, že se najde pamětník, který si na tuto dobu vzpomene a zavzpomíná. Dnes je to všechno jinak. Neexistuje už jediný krámek, a některé domy jsou přestavěny.

Vroce 1941 nakoupila škola hudební nástroje, housle, violoncella, basy. Pan učitel Chvalovský dostal za úkol vybrat žáky, kteří budou schopni se učit hrát na některý hudební nástroj. Museli umět zpívat. Dostali nástroje domů a učili se na ně hrát. Vyučovalo se ve škole a hlavně pod vedením pana učitele Chvalovského. Scházel jeden hráč na basu, na kterou nikdo nechtěl hrát, a tak pan učitel přišel do třídy a řekl – kluci postavte se, a ten, který byl největší, dostal basu a musel na ni hrát, ať chtěl nebo nechtěl. Zkoušky a hraní na hudební nástroje bylo slyšet každý den. Pan učitel Chvalovský napsal malou operetku, ve které se hrálo a zpívalo. Bylo to o Vánocích v roce 1942 a hrála se v Kopidlně v sokolovně a později v Libáni a Dětenicích.

Dnešní změny
Během prožitých 88 roků mého života se ve školách mnoho změnilo. Učebnice Poupata (na snímku s touto učebnicí Miloslav Šoltys) a psaní na tabulky, to je již minulostí. Pro ty, kteří si to pamatují a ještě žijí, je to jen vzpomínka na školu. Je neuvěřitelné, jak rychle ten svět techniky jde dopředu. Internet, počítače, tablety a nové věci, které se stále objevují. Pro děti je to droga, ale měly by také číst knížky a uvažovat více hlavou. Všechno přináší doba, a zastavit se nedá. Jsem rád, že jsem se narodil do této doby a mohu tuto dobu ještě užívat.

Všechno, co je zde napsáno, jsou moje vzpomínky na Měšťanskou školu v Kopidlně.Těmito řádky chci jenom vzpomenout, jak se chodilo právě v těchto letech do školy. Hlavně těm mladým, kteří o této době moc nevědí, nebo vůbec nic.

Co říci na konec. Škola je důležitý mezník v životě žáka. S příchodem do školy dochází u žáka k formování osobnosti a hlavním úkolem je připravit žáka dál do života. Jedno staré přísloví nám říká a také bylo na obraze ve třídě pověšeno: Učit a vzdělávat se je škola základem Tvého života.   Miloslav Šoltys, Labouň