Pocházím ze zemědělské rodiny, i když tatínek navštěvoval Učitelský ústav v Jičíně, ale protože byl ze tří dětí jediný syn, jeho otec ho stáhl do hospodářství. Jako děti jsme musely pomáhat při obsluze zvířat (krávy, koza, prase, králíky pes, kočky, drůbež), samozřejmě i na poli a s pracemi, které byly třeba pro nás ještě těžší. K vedení domácnosti i vaření nás maminka zapojila velmi brzy, takže pro mě nebylo zatěžko již ve druhé či třetí třídě uvařit celý oběd na kamnech, kde se muselo přikládat.
Navštěvovali jsme Základní školu – jednotřídku v Újezdě pod Troskami, kam jsme denně docházeli 1,5 km v každém počasí. Mne však velmi zajímaly učebnice tatínka, zvláště se pamatuji na atlas s obrázky zemí a fascinovala mě všechna souhvězdí, která jsem sledovala při jasné obloze na nebi. Už tenkrát jsem toužila po poznání, cestování, které se mi bohužel splnilo až z prvních výdělků po studiu.
Měla jsem zájmy spíš klukovské – lezení po stromech (takže jsem mohla česat jablka i ve výškách), jízda na kole, lyžování – byl zde výborný terén – prostě pohyb. A tak mě tatínek přihlásil do cvičení v Sokole do Mladějova (3 km po silnici –zkratkou lesem blíže). Tam s námi dětmi v r. 1946 – 47 cvičila švadlena pí Maštálková, která nás děti připravovala na X. Sokolský slet do Prahy za župu Fügnerovu se Sobotkou. Moc jsem se těšila a poctivě dvakrát týdně jsem chodila nacvičovat.
Vzpomínám, že jsme začátkem července 1948 odjeli vlakem (hytlákem – nákladní vůz pro uhlí a jiné zboží). Vagon měl na jedné straně velké zašupovací dveře a někde nahoře u stropu malé okénko. Seděly jsme na zemi, zpívaly jsme a hrály jsme si celou cestu do Prahy.Některé jsme ale potřebovaly jít na malou stranu. Tak sestry cvičitelky pootevřely dveře, ale nakonec jsme byly od větru, který na nás fičel, všechny mokré – takové vzpomínky nám všem zůstaly v paměti.
Cvičili jsme na Strahově, který byl tehdy ještě dřevěný- šatny, lavice – strojili jsme se venku. Měli jsme cvičební úbor barvy modré se čtvercovým modrobílým výstřihem, sukénku a bílé cvičky. Ale protože nám také pršelo a po cvičení, když jsme utíkali držíce se za ruce, když byly velké louže – já jsem si nechtěla namočit cvičky - pustila jsem se a tak jsem se ztratila. Vůbec jsem neplakala – někdo mě vyzdvihnul na nějakou lavici a zpívala jsem do mikrofonu "…stáli sokolíci v dlouhých hustých řadách…", až si pro mne moje cvičitelka přišla.
Ze sletu si pamatuji dlouhý barevný průvod, který jsem sledovala s tatínkem, který pro mě do Prahy přijel, aby shlédl celou tu krásu.
V další sportovní činnosti, když se již nemohlo v sokole cvičit, jsem pokračovala na ZŠ v Rovensku, kam jsme od září až do zámrzu jezdili na kolách (7 km přes Ktovou) a později vlakem, to jest na zastávku do Hrdoňovic lesem, přestup v Libuni na Turnov a výstup v Rovensku. Bylo to vše dost náročné, ale tehdy nám to vůbec nepřišlo, když jsem přijela z různých kroužků za tmy a šla lesem z nádraží kilometr do vesnice.
Na ZŠ jsme měli výborného p. učitele na tělocvik, a tak jsme se v tělocvičně vyřádili, i když ještě byly na přeskoky pevné můstky. Za školu jsem závodila na lyžích a TOZ jsem zvládla bez problémů, kde mi p. učitel započítal i jízdy na kole do školy.
Pokračovala jsem ve studiu na Vyšší ekonomické škole – nyní Obchodní akademii v Turnově, kde jsem nejen lyžovala, ale i běhala na různých školních soutěžích, na což dnes vzpomínáme při pomaturitních srazech.
Nesmím zapomenout zmínit se o cvičení při naší cestě s jičínskou sokolskou župou za velkou louži v roce 2004, kdy jsme po třech týdnech cestování po západní Americe dospěli do Toronta v Kanadě, kde jsme předvedli dvě sokolské skladby na jejich sokolském sletu. Jednu skladbu jsme předvedly v bílém úboru a druhou jejich skladbu jsme cvičily v bílém triku a modrých trenkách ušitých zvlášť pro tento účel z lesklého tužšího materiálu, který se nám při předklonu nevracel zpět do roviny těla. Ovšem při nástupu jsme zjistily, že tamější cvičenci si mezítím pořídili skvostné trikoty, a my jsme se na hřišti alespoň vyjímaly. Černé cvičky, které jsme si povinně koupily, jsme nakonec vyměnily za naše bílé. I tam došel pokrok cvičebních úborů.
A na konec mého povídání a při vzpomínce na mého tatínka a jeho starý atlas, který mi tolik učaroval, jsem se snažila, jak mi to jen finance dovolily, navštívit se školními zájezdy, kdy jsem pracovala ve školství, všechny evropské země od severu k jihu. Zajímaly mě vždy zájezdy, kde poznáme, jak lidé žijí, jaké panuje na místě podnebí, jaké jsou památky. Shlédla jsem mešity v Istanbulu, zkusila jsem jízdu na velbloudu v poušti v Tunisu, shlédla sfingy v Egyptě, zakusila velká vedra i studené vzdouvající se moře, ochutnala jižní kuchyni, mořské plody Itálie i jiných zemí a též se přidala ke zdravému cvičení v mořských i našich lázních. Je dobře, když se pozná svět, aby si člověk považoval všeho dobrého doma. (bb)
Nepřehlédněte:
Bytová družstva se ocitla v pasti. Neplatiče již nemohou vyhoditStřípky ze sokolské činnosti z pamětí Blaženy Bohuňovské
Jičínsko – Před týdnem jsme otiskli retro ohlédnutí za spartakiádami, dnes přinášíme vzpomínku celoživotní sokolky Blaženy Bohuňovské.
Kliknutím zvětšíte
Sokolské odznaky a průkazka.
|
Foto: DENÍK/Alena Kaňková