Březnové události roku 1939, kdy vznikl Slovenský stát a kdy Wehrmacht obsadil zbytek Československa, jej zastihly v Bratislavě. Byl zde na vojenské službě. Protože se vše odehrálo v rychlém sledu a on zrovna na stráži neměl kontakt s vnějším světem, o pádu Československa se dozvěděl až posléze. „Ty to nevíš?" podivil se jeden jeho přítel.

Češi se na Slovensku – tím spíše vojáci – stali nežádoucími. Zapakování zavazadel bylo rychlé. Náhle byl zpět doma v Jičíně s minulostí vojáka československé armády, což se v novém Protektorátu Čechy a Morava nijak necenilo. Neměl žádnou práci ani stálý příjem.

Začal se učit instalatérství. Ze studia se pro něj stal obrovský koníček, který navíc přiživoval jeho bratr. „Já se do toho učení tak zabral, že jsem ani nešel na rande," vzpomíná pamětník.

Instalatérem
O technické profese byl v protektorátu i říši zájem. Stanislav Hylmar nastoupil do závodu v Hradci Králové, kde se také na čas zabydlel. Úřednická mašinérie válčícího Německa už ale chystala další ránu. Celé ročníky byly povolávány do Německa v rámci totálního nasazení: „Totaleinsatz". Také instalatér původem z Jičína dostal psaní od pracovního úřadu. Povinnosti se chtěl vyhnout, a tak se narychlo přestěhoval z Hradce do Jičína a do pracoviště jenom dojížděl. Arbeitsamt si jej našel, a tak vyrazil německé byrokracii v ústrety.

Německého úředníka požádal, že chce práci ve svém oboru, a k jeho údivu se prosba ujala. Nastoupil do závodu v Jablonci, který coby součást pohraničí již nepatřil k protektorátu, nýbrž k říši. Stal se pomocníkem a parťákem zkušeného instalatéra a montéra.

Jak válka vrcholila, Německo začalo pociťovat ztráty. Důležité výrobní podniky se stále častěji stávaly cílem leteckého bombardování. Protože haly bylo nutné co nejdříve uvést zpět do provozu, německé úřady zřídily rychle nasazované týmy techniků. Stanislav Hylmar tak se svým zkušenějším parťákem procestoval celé Německo. „Byl jsem na mnoha místech, ale všechno bylo tak narychlo, že jsem nepoznal skoro nic," vzpomíná.

Na jedné ze štací u Rýna jeho parťáka zradilo slepé střevo. Jičínský pamětník neosiřel na dlouho. Němci mu někoho přidělili. Jenže role se otočily. Stanislav Hylmar již nebyl pomocníkem, tím se stal ten francouzský kněz, který o instalatérství prý nevěděl vůbec nic. Čech a Francouz spolu přesto vytvořili tým.

V textilce
Když se válka blížila k závěru, Stanislav Hylmar pracoval v textilních závodech v Tanvaldu. Dělníci prý v přilehlé slévárně vyráběli spalovací komory pro obávané rakety V2, které se staly noční můrou Londýna.

Letopočet se přehoupl do roku 1945 a Třetí říše skomírala. Protektorát ve kvalitě života pomalu předbíhal samotnou říši. „Dozvěděl jsem se, že potravinové lístky jsou v Čechách lepší než v říši."

Později Stanislav Hylmar sbalil to nejnutnější a vydal se pěšky a na černo domů. Do Jičína dorazil velice unavený a s poraněnými chodidly. Byl únor 1945. Rodina a známí ho varovali, že německá moc ho najde. Sám věděl, že nesmí zůstat na očích, a tak vyrazil ke známým na Prachov. Ve 30. letech ve zdejších skalách totiž s přáteli objevil ukrytou jeskyni. Tento prostor, který byl obýván i v pravěku a potom během všech velkých válek, se na několik měsíců stal jeho domovem.

Konec války oddech nepřinesl
Třetí říše se hroutila. Přes protektorát postupovaly takzvané pochody smrti, což byly zástupy zajatců, kteří pod hlavněmi německých zbraní ustupovaly před východní frontou. Z posledních válečných dnů Stanislav Hylmar vzpomíná na Němce, kteří v Jičíně byli na rekonvalescenci a těšili se, až válka skončí, aby svou vlast mohli znovu vybudovat. Vzpomíná také na ty, kteří se na sklonku pasovali do role velkých odbojářů.

Krátce po válce se stal četníkem. Jedním z prvních úkolů jeho sboru bylo zajištění odsunu pár tisíc Němců z Jičínska do Semil. Úkol byl jasný, ale nad tím, jak jej zajistit, už se nikdo nezamýšlel. Potom také sloužil v pohraničí, kterým stále zmítal zmatek, živený útoky nacistických fanatiků, „Werwolfů". Incidenty měli na svědomí i příslušníci Rudé armády. To už je ale jiný příběh.
   Z vyprávění Stanislava Hylmara volně přepsal Jan Jireš