Název spartakiáda však nevznikl v 50. letech, ale byl převzat podle Maninské první dělnické spartakiády pořádané už za První republiky v roce 1921 dělnickými tělovýchovnými jednotami. Tato hromadná tělocvičná vystoupení navazovala na všesokolské slety, kterým poprvé posloužil pro tento účel postavený Velký strahovský stadion, původně nazvaný Masarykův.

V roce 1975 došlo ke změně názvu z Celostátní spartakiády na Československou spartakiádu. V rámci okrskových a okresních spartakiád vystoupil téměř milion a půl cvičenců, na Strahovském stadionu pak se jich představilo na této IV. spartakiádě celkem 180 tisíc během dvou odpoledních programů. Nacvičeno bylo 16 skladeb pro různé věkové kategorie, snad nejsledovanější byla vystoupení vojáků v bílých trenýrkách, kde do cvičebních sestav byly zařazeny i náročné prvky akrobacie.

Pamětnice ráda vzpomíná

Na spartakiádu vzpomíná také nadšená jičínská sokolka Blažena Bohuňovská:

Jako studentka jsem též v roce 1955 cvičila skladbu v pestrých sukních na I.spartakiádě v Praze. Po přestěhování do Jičína a založení rodiny jsem pokračovala ve cvičení v jičínské sokolovně, kde jsem se stala členkou a zúčastnila jsem se dalších spartakiád v Praze, a to v letech 1975, 1980 a 1985.
Před každým vystoupením se skladbou v Praze jsme absolvovali cvičení na různých stadionech okolních i vzdálených. Cvičili jsme ve Valdicích, Železnici, Libáni, Kopidlně, Nové Pace, Mladějově, Turnově a též v Liberci.

Po znovuobnovení Sokola (v Jičíně to bylo roku 1991) jsme s chutí pokračovali v nácvicích skladeb sletových a jezdili jsme i při různých výročích jednot po celé republice. Poznali jsme města Liberec, Brandýs nad Labem, Hradec Králové, Brno, České Budějovice, ale navštívili jsme i Slovensko – byli jsme v Martině i v Košicích.

Cvičila jsem na všech sokolských sletech, a to na XII. Všesokolském sletu roku 1994, dále v roce 2000 na XIII., v roce 2006 na XIV. a roku 2012 na XV.Všesokolském sletu. Některé z nás jsme cvičily i dvě skladby – což bylo dost náročné při zkouškách a při secvičných, kdy jsme přebíhaly na jiná hřiště. Měly jsme různé úbory, někdy též pestré, ale hlavně kvalitní.

Některé skladby jsme předvedly celé v bílém jen s červenými nebo modrými šátky, jindy jsme celé modré i s kalhotami (říkaly jsme jim pracovní zálohy), také jsme cvičily ve slušivých trikotech, které zeštíhlují, s nářadím s kužely, též skladbu s bubínky. Barevné sladění bylo pro hezký pohled na celý obraz na stadionu. Autorkám sletových skladeb vzdáváme hold, neboť ony předem musí vidět kompletní barevný celkový obraz cvičenců při různých pohybech.

Dodnes máme některé z nás kroje uložené pro hezké vzpomínky na naše kolektivní vystoupení, které nás vždy stmelilo do jednoho celku s jedinou myšlenkou, abychom dobře zvládly skladbu a předvedly, že se lze v hodinách cvičení naučit líbivé a pro oči ladné pohyby, kde vynikne pohyb i při těžších pasážích a složité hudbě. 

V Hořicích nacvičovali spartakiádní skladby také žáci základních škol, například v Základní škole Na Daliborce za starší žákyně útvar 36 cvičenek v oranžových dresech s dřevěnými hůlkami, pro každý čtverec devíti žákyň jedna bubenice (na snímku vlevo z tělocvičny v tehdejší Základní škole Na Daliborce). Cvičenky trénovaly ne ve spartakiádních úborech, ty byly určeny pouze pro veřejná vystoupení a především nebylo radno je příliš prát, aby pak na samotnou spartakiádu v Praze neztratily svůj původní odstín (nebyla ještě doba zázračných pracích prostředků, které zachovají stále svěží původní vzhled, avšak materiál byl oproti dnešku jistě kvalitnější).

Na celostátní spartakiádu do Prahy pak byl zkompletován výběrový celek i z ostatních základních škol, výletem do Prahy byli Hořičáci nadšeni. Poznali více nejen město, ale hlavně jeho chloubu – pouhý rok předtím zprovozněnou část metra – trasy C (ze stanice Kačerov do stanice Sokolovská, dnes Florenc, což bylo pouze devět stanic, na kterých zajišťovaly provoz vagony sovětské výroby.     (s využitím materiálů Blaženy Bohuňovské)