Historie lomnických sucharů zůstává zahalena tajemstvím. První zmínky připomínají sladkost kolem roku 1800. Kdo recept vytvořil, na to nám neodpoví ani expozice v lomnickém muzeu, věnovaná právě tomuto pamlsku.
„V roce 2010 jsme si připomněli dvousté výročí oficiálního získání koncese na výrobu lomnických sucharů. Při výstavě jsme si zmapovali, kolik máme materiálu a rozhodli se vytvořit o největším fenoménu našeho města stálou expozici. Tu jsme otevřeli v roce 2012," popisuje vznik expozice ředitel muzea Jan Drahoňovský, který se také zasloužil o záchranu většiny exponátů.
Prohlížíme si historické obaly, dobové fotografie rodiny Jínů, která lomnické suchary proslavila, záběry do dílen dvou závodů i jedinou zachovanou řezačku na sucharový korpus nebo vývěsní štít s medailemi.
HISTORIE
Lomnické suchary nejvíce proslavili Jínovi, ale nebyli jediní. Sladkost začal péci před rokem 1800 pekař Antonín Kynčl v domě, který se kdysi nacházel v levé části současné radnice. Pekařstvím a výrobou sucharů rodina Kynčlova zbohatla. Lomnické suchary se dříve vyráběly v každé chalupě, kdejaká hospodyňka měla svůj recept, menších výrobců bylo pětadvacet, druhů dvanáct. Vedle základních arašídových, oříškových, mandlových, také dietní, čokoládové, vanilkové, dětské, kakaové karlovarské, holandské, dělnické. Za všechny drobné firmy jmenujme Borůkovi, Crhovi, Hákovi, Hůlkovi, Kazdovi, Kovářovi, Matouškovi, Noskovi, Vinklářovi. Za nimi jezdil do Lomnice i známý herec Josef Vinklář. Ti údajně měli v obchodě naproti kostelu suchary nejchutnější.
V cukru obalované suchary se začaly vyrábět i mimo město, například v Rovensku pod Troskami, Vysokém nad Jizerou, Turnově a Jilemnici.
Rodina Jínových dostala oblíbenou značku až za hranice České republiky. Jínovi pekli suchary nejdříve doma, v roce 1810 si zaregistrovali první koncesovanou výrobu lomnických sucharů a na krusnách je pak roznášeli v dřevěných krabičkách po horách. Jejich potomci postavili v Lomnici dva moderní závody, Josef v Popelkách a Antonín Jína na Žižkově. Antonín v roce 1911 zavádí epochální novinku, začal vytápět nově přebudované pece naftou, které byly jediné v Rakousku-Uhersku, což mělo za následek rozšíření výroby na dvojnásobek a zlepšení chutě pečiva. V roce 1912 zde vznikla i první dvouetážová parní pec. Po válce došlo ke sloučení závodů, střídaly se názvy. Začátkem devadesátých let podnik privatizovala firma Nestle. Přes slibný rozvoj došlo k tlumení a ukončení výroby v roce 2000. Dnes se v objektech vyrábí nábytek a obaly.
Dříve voněly z hal nejen suchary, ale celkem se tu vyrábělo 112 produktů – karlovarské dortové a máslové oplatky, trubičky, plněné oříškové dezertky, knížečky, mandlové věnečky, keksy, medové perníky, čajové pečivo, čokolády, bonbóny.
Současným nositelem tradice výroby lomnické pochoutky, na které si tu pochutnávali i prezidenti Václav Klaus a Václav Havel, je Ladislav Kodejška, který sám šéfuje malé provozovně. „Můj táta byl špičkový cukrář, já vracel život památkám. Stahoval jsem například kopuli Kuksu," vypráví Ladislav Kodejška.
„Dnes pokračuji po tátovi, i když jsem se cukrářem nikdy nevyučil. Po převratu jsme se rozhodli mít svoji cukrárnu, nakonec se výroba ustálila na sucharech. Bylo to složité, několikrát na nás útočili a chtěli mi koncesi sebrat. Dnes už ji převzaly naše děti. Tatínek se vyučil v továrnách Antonína Jíny a doma máme ručně psané recepty, podle kterých v továrně vyráběli sladkosti."
Ladislav Kodejška se učil od tatínka, dnes se otáčí v dílně v Úzké ulici sám. „Naše rodina vlastní ochrannou známku LS – Lomnické suchary a chráněné zeměpisné označení Evropské unie, z Bruselu nás předběhl jen plzeňský Prazdroj a Třeboňský kapr, takže je to velký úspěch," pyšní se Kodejška regionálním výrobkem.
JAK NA SUCHARY
„Kdo umí bábovku, tak zvládne i suchary. Jen musíte vědět, jak na to. Nejdůležitější je správná vyzrálost vek, aby se daly krájet a aby na nich držel cukr," nabádá nás výrobce. Základní surovinou pro těsto jsou cukr, mouka, oříšky, pomerančová kůra, žloutky, muškátový květ, citropasta a kvasnice i mléko. Uhnětené těsto se naváží, přendá do vykulovačky, kde vznikne veka podobná chlebíčkové. Ve formách se upeče a poté dva dny zraje, aby byla vláčná. Na kráječce se rozřeže na jednotlivé plátky a ty se bohatě obalí v moučkovém cukru. Plátky se narovnají se na plech a znovu míří do trouby. Velká poptávka je v současné době také po dietních sucharech bez cukru. Zájem o ně mají především lékárny a nemocnice. Ladislav Kodejška nás posílá i ke konkurenci do Cukrárny U Marcely, kde nabízejí vedle ručně vyrobených sucharů také místní speciality jako kulatky, kynuté bednáře nebo domácí chleba.