Krmelce, zaječí jesličky i zásypy dostaly nášup

Společně jsme chtěli v jeho revíru přikrmit zvěř, ale rande jsme museli odložit, neboť náš služební vůz stávkoval. Domlouváme se na odpoledne. V půl druhé opouštíme Jičín a míříme k Hornímu Lochovu.

„Tady je naše honitba. Rozkládá se na 650 hektarech, obhospodařuji ji patnáct členů,“ vysvětluje František Motejl a směřuje mě na okraj lesa, kde necháváme auto. Bereme pytel se senem, batoh s ovsem, jablky, kukuřičnými klasy a sušenými jeřabinami. Vyrážíme. Sluníčko nás hřeje do zad. „Za chvíli přijdeme k lavičce. Tady se vždycky posadím a koukám do kraje. Je vidět až do Ostroměře, Jičín je jako na dlani,“ popisuje nadšený nimrod, který už po lese nachodil nespočet kilometrů.

Za chvíli jsme u krmelce pro vysokou a odlehčujeme doneseným zásobám. „Většinou chodím pěšky, v zimě jezdím na běžkách. Je to trošku fuška, ale mě to baví. V lese si vždycky úžasně odpočinu,“ podotýká můj společník. Kolem krmelce je spousta stop, a já jsem poučena, že tu bylo srnčí.

Vracíme se k autu a míříme k zaječím jesličkám. „Tady šla liška,“ upozorňuje mě František Motejl při cestě přes pole. Odebíráme seno, oves a vydáváme se k zásypu pro bažanty. Pro ně jsou připraveny pšeničné klásky. I tady objevujeme škodnou, tentokrát kunu. „Někdy mi nestačí dech a bolí mě nohy,“ přiznává František Motejl. Přesto ho láska k přírodě a zvěři žene za každého počasí do lesa.