Nezabíjím svoje zvířata a festival nedělám pro peníze

Na klidnou samotu jsem přijela za organizátorem originálního festivalu Kozí mejdan, který startuje právě dnes. Nejen o něm, ale i o lidech jsem si povídala s jeho zakladatelem Stanislavem Pencem. Čtenářům nabídneme nejprve aktuální rozhovor o festivalu a v brzké době i tolik diskutované seznamy tajné služby, jež zveřejnil.

Festival se letos koná po desáté, čím se bude lišit?
Tady je zajímavé nejen to, že už jde o desátý ročník, ale že každým rokem tu byly vidět opadané omítky a zarostlá stará auta. Rok co rok to jde dopředu a postupně vše opravujeme. Zajímavost také je, že letos poprvé většinu věcí připravíme předem, jinak jsme vyklízení i stavění pódia nechávali na středu, kdy začínáme. Teď bude základ připravený. Tím se stane trochu výročnějším.

Lidi, co sem jezdí pomoci před festivalem, vám pomáhají na statku, dělají to bez nároku na odměnu, funguje styl kdo pracuje, ten jí?
Ti, kteří nám přijedou pomoct, dostávají najíst ze společného jídla a mohou přespat. Vždycky přijede několik dobrovolníků a je dobře, že jsou takoví lidé. Podle mne jsou dva druhy společenských událostí. Jeden je jenom o penězích, udělají se atrakce, kolotoče – nic proti tomu, děti je mají rády. Pak jsou slavnosti měst a něco, co děláme my. Ty se ještě navíc liší v tom, že je všechno připravené, a lidi se jen přijedou bavit. U nás se pomáhá, a navíc není žádný program předem stanovený, a to je na tom zajímavé. Někteří lidé to chtějí mít nalajnované a vědět, v kolik hraje kdo. Ani jedna z těchto cest však není lepší než ta druhá, každý jsme jiný, a stejně tak je to i v takové zábavě. Na velkých festivalech účastníci vědí, že tam bude to a to a zahraje v tolik hodin. Poslechnou si kapelu, kterou znají, a ty ostatní vynechají, protože jméno jim nic neříká. My to máme jinak. Když chce někdo poslouchat muziku, ať ji poslouchá, a když nechce, ať jde jinam. Aby to nedopadlo, že má přijet slavná kapela a všichni si ji poslechnou. Nechceme to tak, a proto neříkáme nikomu, kdo přijede hrát.

Lidé mají přijet za jiným účelem, ale zároveň nemáme nic proti tomu. Děláme to prostě jinak, ale to neznamená, že náš přístup je jediný správný, nebo ten jejich špatné. Je to odlišný přístup k věcem, a ten náš nepřivádí davy lidí, ale zároveň většina z nich ví, že je potřeba přiložit ruku k dílu a je třeba pomoci a ne jen koukat.

Říkáte, že to děláte jiným způsobem, každopádně jste dost originální, jak vás před deseti lety napadlo s festivalem začít?
Já jsem hledal prostor, kde budu bydlet, měli jsme s rodinou dům v Praze, který jsme prodali. Chtěl jsem klidné a hezké místo a současně jsem chtěl prostor, kde by se taková setkání uskutečnila. Máme zde řadu dětí, kteřé zde byly třeba započaty, nebo lidí, kteří se tu seznámilí a jsou spolu už dlouho. Také zde vznikla řada přátelství, a to je pro mě mnohem víc, než vydělat nějaké peníze. To také neznamená, že mám něco proti lidem, kteří vydělávají peníze, je to také určitá forma úspěchu. Velké festivaly mají velké hvězdy ze zahraničí a ty chtějí velký honorář, tím pádem se to musí nějak zaplatit.

Jednou za rok sem najedou stovky lidí, jak se na to v takovém klidném místě těšíte?
Ten statek má důležitý atribut, že od něj nemůžete odjet. Nejde ani tak o barák, jako o zvířata, musí se pracovat a kolem zvířat se všechno točí. Na základě toho se nemůžu sebrat a jet na festival. To je ten důvod, že mám radost, protože lidé přijedou sem. Je to i náročné, protože například kouří cigarety a nejsou naučení, aby nedělali nepořádek a neházeli odpadky. Ale tady to funguje a je to také tím, že lidem, kterým se to nelíbí, už sem nejezdí. Řeknou kamarádům, že tu někdo chodí a říká: neházejte vajgly na zem.

Tím se vlastně odfiltrují i lidé určitého životního přístupu...
Ano, tak to je, někdo rád holky, jiný vdolky.

Bavili jsme se o pomoci lidí a návštěvnících. Zajímá mne, jak to vnímají kapely, že přijedou sem a vlastně není žádný program?
Ty kapely, které sem jezdí, těm se to líbí, ale byly tu i slavné kapely jako Fast food a najednou se jim tu vůbec nelíbilo, přitom ve stodole na ně tancovaly tři stovky lidí a bylo to super. My nikoho neoslovujeme, i tak tu zahraje každý rok kolem stovky účinkujících na dvou pódiích. Když se začne hrát, tak se hraje nonstop. Výhodou je pódium proti svahu, takže nerušíme okolní obyvatele. Ba naopak, tím, že je tu bezmasá kuchyně a hodně lidí jí maso, tak chodí do okolních restaurací a obchodů, kde koupí i pastu na zuby a další potřebné věci.

My bychom sice mohli najmout stánkaře, kteří by sem přijeli. My bychom na tom vydělali peníze, oni sami by prodávali a bylo by to bez problémů. Ale tím bychom nepodpořili ekonomiku v okolních obcích.

Ještě se vrátím k těm kapelám. Jste někdy i vy sám překvapen, že přijede skupina a řekne, my si jedem zahrát?
Takhle to normálně probíhá. To, co mě mile překvapuje je, že se najednou objeví parta lidí, kterým je padesát, šedesát a oni řeknou, že spolu třicet let nehráli a patnáct let se neviděli. Tak to dali dohromady, tři týdny zkoušeli a přijeli si zahrát. Pak je zajímavé, že se tu dají dohromady muzikanti z různých kapel a hrají jam session.

Sice se nikdy neviděli, ale jsou muzikanti, po hudební stránce si rozumí a zahrají, co nikdo nikdy neslyšel a ani už neuslyší,
Teď se už několikátým ročníkem pokoušíme nahrávat, a pokud to půjde, tak na našich webových stránkách www.kozy.cz by mohly být přímé přenosy pomocí kamery. Pokud se to podaří, lidé po celém světě můžou vidět, co se zrovna hraje na pódiu.

Je dost neobvyklé, že Kozí mejdan nic nevydělává, nic nestojí a kapely nic nedostanou. Když se s odstupem času na tohle podíváte, že se vám vlastně podařil úplně nezávislý festival bez peněz, jak to vnímáte? Že to fugnuje samo o sobě bez peněz...
Já si myslím, že normálně život funguje bez peněz, v rodině si lidé také pomáhají a nic za to nechtějí. Ten druhý systém s penězi je také normální, musíme za něco kupovat chleba a další, ale to není smyslem každého z 365 dní v roce. Je to smysl těch osmi dnů. To znamená, že to vnímám normálně. Na začátku jsme si jasně řekli, že budeme odmítat stánkaře a elekronickou muziku, i když proti tomu nic nemám. Má to být živá muzzika a bez byznysu.

Jeden rok jsme udělali velkou reklamu a přihlásilo se nám asi 87 stánkařů, ze kterých bychom měli 300 tisíc první den festivalu. Ty by nám sice pomohly na statku například k opravě střechy, ale tím bych porušil i smysl festivalu. Kdybych neodmítl, měl bych, co potřebuji, ale je dobře odmítnout.
Nemám nic proti penězům, nechci, aby to vypadalo, že jsem blázen a žiju ve vzduchu, tak to není. Ale každý máme nějaké priority, a tou mojí je zvířátka, která mám doma, nezabíjet, a festival, který dělám, nedělat pro peníze.