Miluju přírodu a zvěř, o tom je má myslivost

František Motejl je myslivcem už nějaký pátek. Do lesa chodí s úsměvem a z lesa s vyčištěnou hlavou. Poté, co jsme v sobotu doplnili zásoby v krmelcích a jesličkách, usadili jsme se v teple u kávy a povídali si. Přidala se k nám i manželka pana Františka, která prý často žehrá, že muž není doma, ale lásku k myslivosti v sobě nezapře ani ona.

Pane Františku, co nebo kdo vás k myslivosti přivedl?
Můj dědeček byl myslivec,ale bohužel brzo zemřel. Táta ten ne, ten nezabil ani mouchu. Po vojně jsem se přestěhoval do Holína, kde mě vzali jednou na hon a už to bylo. Příroda mě bavila a přitahovala od malička.

Co vás přitahovalo konkrétně?
Nevím, měl jsem prostě v sobě láska k lesu, zvěři, ptákům.

Čím vás tento koníček naplňuje?
Když jdu na čekanou, sedím tam dvě, tři hodiny. Všude je klid, pozoruji zvěř, to je nádherný zážitek. Já si v lese tak odpočinu, zapomenu na všechny starosti. Příroda je krásná zejména po ránu, když se probouzí den, začnou zpívat ptáci, vylézá srnčí, zajíci. Nezapomenutelné. Vždycky jsem se těšil, až budu v důchodu a budu chodit do lesa právě před svítáním. Teď na to mám čas.

Myslivci chodí na čekanou často v noci. Jak mohou za tmy sledovat zvěř, aby ji nevyplašili?
Vyrážíme za úplňku, kdy je jasno a zvěř je jako na dlani.

Mezi některými spoluobčany nejsou myslivci zrovna oblíbeni. Prý jenom střílíte zvěř, huntujete lesy?
To určitě ne. Například u srnců se střílí pouze odstřelové kusy a nebo nemocné a staré. Když jdu na srnce, tak vyrážím na čekanou třeba padesátkrát než vyberu toho, kterého bych chtěl odstřelit. Něco jiného je, když jdeme na škodnou.

Jsou predátoři drobné zvěře jako liška, káně, jezevec přemnoženi?
Určitě, káně už tím, že je celoročně chráněné.

Častým problémem je pohyb psů a koček v lese, ve volné přírodě.
Majitelé by si měli uvědomit, že volně nemají psa pouštět ani v lese a už vůbec ne bez náhubku. Psy nestřílíme, povolení má pouze hospodář nebo myslivecká stráž.

Podělíte se s námi o nějaký zajímavý zážitek z lesa?
Těch bylo asi hodně. Rád vzpomínám, když jsem byl pozván do hor a pozorovali jsme jeleny. Týden potom jsem ale necítil nohy. No a nyní mám hezkou vzpomínku na krásnýho kance, kterého jsem střelil na své narozeniny v prosinci a byl jsem zároveň vyhlášen králem honu. To mi udělalo radost.

Vaše myslivecké sdružení má patnáct členů. Jak je to s omlazením vašich řad?
Špatné, kluky už dneska víc zajímá počítač, nikdo nechce šlapat po lese ani pracovat zadarmo.

Hovořili jsme o tom, že stav zvěře se stále snižuje, a to nejen drobné, ale i srnčího. V čem vidíte hlavní důvody?
Na polích je stále více chemie, zvěř se také nemá kam schovat. My konkrétně máme velké ztráty kvůli hlavní silnici. Ročně zde zahyne hodně kusů, v sobotu například divočák.

Ztratily se koroptve, vytrácejí se bažanti. Vaše sdružení má pod Zebínem odchovnu. Přežívají kusy, které vypustíte do přírody?
Velice špatně. Každý rok vypouštíme slepice, které nestřílíme, ale efekt je téměř nulový.

Pečujete o zvěř i po zdravotní stránce, přikrmujete ji. Sušíte seno, jeřabiny, kupujete obilí. Jak je to s financováním spolku?
Myslivost, to je spousta času, který trávíme nejen v lese, ale také na brigádách, abychom si na sebe vydělali. Nikdo nás nepodporuje. Krmení si musíme sehnat, peníze získáváme i tím, že vybereme některé kusy srnčího k odstřelu pro cizince. Za zisk většinou kupujeme malé bažanty do odchovny.

Splnil jste si všechny myslivecké sny?
Myslím, že ano. Střelil jsem daňka, mám krásné trofeje srnčího, byl jsem vyhlášen králem honu.

Milujete les, zvěř, máte nějaké mazlíčky i doma?
Ano, jezevčici, ve voliéře kafky a andulky. Měli jsme i ochočenou kunu.