Gustav Nosek: Dělá mi radost, když mi někdo práci pochválí

To byly naše první otázky při setkání, kdy se vrbové proutky ohýbaly pod zručnými a hbitými prsty mistra košíkáře.

Prozraďte, co vás váže k proutí a výrobě košíků?
Můj děda byl košíkář, jako živnostník, a měl dokonce mistrovskou školu košíkářskou v Žamberku, kde si také namluvil svoji ženu. Tradice pokračovala, a košíkařiny se ujal můj otec, který rovněž absolvoval žamberskou mistrovskou školu. A už skutečně za svého života dosáhl u svých výrobků poměrně vysoké kvality, o čemž svědčí diplom z dvaatřicátého roku, kdy byl otec za svou práci oceněn zlatou medailí. Opravdu měl pro řemeslo úžasný vkus. Navíc, děda se věnoval košíkařině spíš pro zemědělskou výrobu, kdežto otec začal vyrábět víceméně košíkařinu estetickou, řekl bych funkční. Pletl různé koše, cestovní kufry, kočárky, křesla i nábytek, a to ho svým způsobem postavilo do role opravdového mistra.

Otec měl košíkařinu jako živnost?
Ano, taky, samozřejmě. Oba dva, děd i otec, byli živnostníci. Dědeček pletl košíky před válkou. Skončil do padesátých let, no spíš brzo po válce. Měl ještě jitro pozemku, takže se živil jako zemědělec, choval krávu. Otec se už věnoval pouze klasické a víceméně lepší košíkařině. Z Bakova přivážel různé taštičky a pantoflíčky z orobince. Vpředu na domě byla kdysi výloha a zde je vystavoval, nebo je nabízel lázeňským hostům, kteří si chodili kupovat různé drobnosti z proutí. V padesátých letech děda i otec o živnost přišli, byla jim odebrána včetně živnostenského listu. Tatínkovi bylo řečeno, že vykořisťuje svoji ženu, protože ji zaměstnává tím, že mu přebírá proutí a vaří. Pletl v kuchyni, žádnou dílnu neměl, akorát přes léto pracoval v kůlně. Tak nakonec skončil ve fabrice jako dělník ve výkupu.

Kdy jste s řemeslem začal vy?
Já jsem za života otce nic neupletl, nikdy mě to ani nelákalo, a táta mě nechal plést jen pomlázky. Já jsem v devětačtyřicátým jako patnáctiletý kluk šel do učení a na studie do Zlína, dříve Gottwaldova, a pak do Rubeny Náchod. Naše košíkářská živnost mezi tím úplně zanikla. K tomu, aby se dala provozovat, bylo nutné vlastnit prutnici. To je prostor, nebo lépe zemědělská půda upravená pro pěstování košíkářské prutnice – vrby, která je specifická v tom smyslu, že roste rovně a nemá postranní větvičky. Kdežto takzvaná potoční vrba, to je prut s větvičkami. Děda měl velkou prutnici, táta si na jeho pozemku založil další desetiarovou. Všechny ale zanikly, protože přerostly a z té dědovy se stal doslova les s náletem olší. Já jsem se po různých peripetiích rozvedl a vrátil jsem se z Náchoda do Bělohradu, bylo to roku 1974. No, a to už se mě místní ptali, kdy taky začnu plést. Já říkal, že to neumím. Ale oni tvrdili, že sem to prý určitě okoukal.

To vás vyprovokovalo?
Zprvu jsem obnovil otcovu prutnici. Ne proto, že bych chtěl plést, ale protože mi bylo líto, co práce bylo do jejího zřízení vloženo. Proutí jsem sklízel a prodával až na Mělník, kde bylo velké košíkářské družstvo. Mě nezajímalo, co z proutí budou dělat, ale pokládal jsem za povinnost využít toho, co narostlo. Proutí se sklízí jednou ročně až po spadu listí, kdy je správně vyzrálé. Košíkářská vrba má několik odrůd, to jsou: zelenice, mandlovka, tmavé, pak ještě tzv. amerika. Proutek se zastrkává třicet centimetrů do země, která musí být bez trávy, protože ta by jej zadusila. Košíkářská vrba je na pěstování velice náročná. Když mě lidi začali ke košíkařině tlačit, tak jsem začal. Zdědil jsem pomůcky a mé první výrobky vznikly v roce 1985, deset let po návratu. Pletl jsem jen výjimečně na zakázku, když si někdo něco poručil třeba malý košíček.

Šlo vám to?
První nebyl nic moc. Druhý byl o dost lepší, a u třetího jsem říkal: jéžiš, to by táta koukal. To jsou geny, já věřím na geny. Ale je to i o vztahu ke dřevu. Otec si sám zhotovil dřevěný nábytek. Potom se znovu oženil a postavil si chaloupku, všechno si vyrobil sám. Já jsem to zdědil po něm. Mám doma spoustu věcí, které jsem si vlastnoručně vyrobil ze dřeva. Mám kompletní vybavení, nářadí. Přišel jsem na fígl, jak to ten táta dělal.

Vy děláte koše s dřevěným křížem, tedy s pevným dnem. To se už dnes vidí jen velmi zřídka.
Od bramboráku – koše s jedním uchem – na vybírání brambor pletu všechny s křížem. Protože větší koše se využívaly například k přepravě hlíny, hnoje. Když mají zpevněné dno, tak ono tak netrpí, celá váha nespočívá na pletenině. Kříž je zhotoven z tvrdého dřeva. Teď jsem si sehnal dodavatele na bukové kříže, teda na laťky. Někteří košíkáři dělají kříže i na malý košík, což je nesmysl. Otec ani děda k malému koši taky nikdy kříž nedělali. A já jsem si k tomu pletení sedl a uměl jsem to, nic jsem nestudoval. Šlo to samo.

Co je pro pletení důležité?
Jednak mít zdroj kvalitního materiálu a ten mám svůj. Další fígl: z čeho se plete, protože takoví ti košíkáři v uvozovkách, ti si na podzim nařežou proutí, přes zimu z toho syrového upletou, zjara vám ho prodají a do podzimu vám ten koš seschne. Protože vrba má čtyřicet procent vody, a nebudeme si nalhávat, že ne. Kdežto košíkář, já tedy nechci říkat, že jsem košíkář, já jsem syn košíkáře, nechá proutí minimálně rok uschnout na půdě, v otýpkách svázané – to se svazuje zase proutím, ne špagátem, protože špagátem to nejde tak utáhnout, pak se to seschlé proutí napaří. To jsou ty košíkářské fígle, který nikdo nechce dělat, protože to je zdlouhavý, náročný. To paření je ten velký fígl. Proutí se napáří ve speciálním kotli. Dá se do studené vody, zatopí se a voda se ohřívá až k bodu varu a teprve druhý den se materiál vyndává, a z toho vlhkého se plete. Ještě se také samozřejmě stlouká. On totiž nenabobtná, ale jen změkne a stane se vláčným.

Košíkáři se také často přou o to, jak zakládat ucha.
Otec zakládal ucha až dole, kdežto já už to nedělám. Mám to vyzkoušené a zakládám je v poslední třetině.

A jaký materiál se k jejich výrobě používá?
No, třeba jasan nebo silné vrbové proutí. Já používám silné proutí, protože to v podstatě stačí. Nikdo v košíku žádné metráky nenosí. Je to tam krásně zajištěný, neměl by to být problém.

Vyrábíte košíky od nejmenších až po tyhle velké. Jak se jim říká, kolik na ně spotřebujete proutků? Počítáte to?
Nevím. Ani odhadem. Ani mě to nikdy nenapadlo počítat. Ale názvy košů dodržuju. Musím se přiznat, že mi dělá radost, když mi někdo moji práci pochválí. Až mě to dojímá. Já v tom vidím furt tátu, to byl opravdu machr.

A zkoušel jste někdy vyrábět křesílka jako táta?
Ne. To bych se ani neodvážil a ani to dnes není potřeba.

Nemrzí vás někdy, že jste si s tatínkem nesedli a on vám nevysvětlil podstatu i taje řemesla?
Ne, ne, to mě vůbec nechybí.

Takže jste pyšný na to, že jste se košíkařině naučil sám, že to máte v krvi!
Ano, mně stačí, že mi to lidi pochválí a že vědí, že jsem od Nosků. Že jsem z košíkářský rodiny. Je to hodnocená kvalita. Já to dělám pro to, když mi lidi řeknou: jéžíš, to se mi líbí. Tuhle tady byla jedna paní a vykoupila mi poslední tři koše, který jsem tady měl. A povídá: beru všechno. Člověk má určitý estetický cítění. Třeba táta se s tím takhle nepiplal. To se přiznám.

Můžete nám nakonec popsat výrobu košíků?
Nejdříve se udělá dno, potom se musí založit osnova, tomu se říká koly. Pak se postupně může začít plést. Jsou ještě různý systémy, fígle, já pletu tradičně: dno, osnova, koly, proplétání, pak se zavádějí ucha, a nakonec po dopletení se udělá kraj. Pak se ještě musí všechno vyčistit. Nelakuje se. Je to přírodní. Po půl hodince práce se jdu projít. Abych jenom neseděl, a taky kvůli rukám, trochu bolí.

Jaké používáte proutí?
Používám proutí bílé a nebo hnědé loupané. Já mám ještě po tatínkovi, padesát let starý, tak to zpracovávám. Můžete ho použít, dokud nezpuchří, a zpuchří vám tehdy, když na něj třeba prší a pak na něj zase svítí sluníčko. Když ho budete mít v suchu, tak vydrží. Takže já pletu stále z proutí, které měl můj táta ještě ze své první prutnice. A to jsou takové malé, slabé proutky, tak z těch potom pletu dětské košíčky. Takže to je jedna odrůda. Z těch bílých se dříve dělalo plno prádelních košů, protože nebyly žádné umělé. Nebo kočárky a taky kufry.